Tahle fotka mi visí nad hlavou už třiadvacet let a dneska napíšu, jak jsem k ní přišel. Mám jich od Bohdana Holomíčka víc a způsob, jakým jsem je získal, o něm možná řekne víc než odborné články kritiků.

Byla horká letní noc někdy v osmdesátým osmým. Šel jsem z rande, byl jsem se slečnou na večeři na Starým městě, a na Jungmannově náměstí jsme se rozešli. V bývalé galerii FOMA na Jungmaňáku se svítilo, dveře dokořán. Chtěl jsem se tam jít podívat a slečna už ne, šla na metro a domů. Měl jsem v kapse saka načatou lahev červeného, nejspíš objednanou a nedopitou z večeře. V galerii bylo živo, přes pozdní hodinu se tam procházelo dost lidí, a já se bavil. Holomíček zásadně vyvolával fotky na fotografickém papíře (nejnižší kvality) zvaném Dokument. Všechno černobílé zrnité A4, všechno s typickým černým rámečkem. Po stěnách galerie lezlo několik stovek obrázků, samé fotky lidí. Nic než obličeje a postavy, často známí. Většinou postavy z kultury na hranici mezi undergroundem a oficiální kulturou, bigbíti, často disidenti nebo soukromé fotky.

Jediná fotka z těch několika stovek byla bez lidí, ovečky. Několikrát jsem se k ní vrátil, zašel jsem ke vchodu a zjistil, že dnešní večer je derniéra výstavy. Tak proto ten ruch před půlnocí! Ve dveřích kecali tři nebo čtyři chlapi, tak jsem se jich zeptal, jestli tam někde není autor. „A co mu chcete?“ zeptal se jeden z nich. „Mně se tady strašně líbí jedna fotka a chtěl bych ji získat,“ přiznal jsem se. „Ale to může bejt hodně drahý,“ provokoval neznámý. „To je moc drahej fotograf. Máte na to?“ „To záleží na tom,“ nedal jsem se. „Když bude drahá a nebudu na to mít, tak se nedá nic dělat. Ale líbí se mi a chtěl bych se na ni zeptat.“ Neznámý řekl, ať mu tu fotku ukážu a pochvalně pravil, že nejlepší je chodit na výstavy s lahví vína jako mám já. Už si nepamatuju, jestli jsme ji spolu pili, ale v tu chvíli už bylo jasné, že jde o autora. Tak jsem mu ukázal ovečky a řekl si o ně, ještě jsme skoukli a okomentovali několik fotek, a na slečnu spěchající domů jsem zapomněl – už jsem ji nikdy neviděl. Za pár dní mi přišla poštou fotka, po které jsem toužil, na tvrdém kartonu se závěsem a s věnováním. Dodnes na mě působí uklidňujícím dojmem, jakoby vysávala stres a uvolňovala napětí. Proto si ji stále nechávám blízko sebe, na dohled.

Rok poté jsme se potkali v Budapešti před slavným rockovým koncertem se Springsteenem, Gabrielem a Tracy Chapmanovou, v davu před branou na stadion. Pamatoval si mě, zaměřil foťák jako pušku a cvakal. Za pár týdnů mi přišlo poštou několik fotek na dokumentu, jen tak. Bohdan Holomíček bez foťáku nemůže být. Jak se nerad fotím, od něj mi nevadilo, ani když mi jednou při náhodném setkání na ulici strčil objektiv okýnkem do auta a vypálil na mě patero cvaknutí. (Jel jsem pak za rodiči, vzpomněl jsem si na praotce českého modellingu a v duchu se křenil: teď už budu vědět pořád navždycky / jak se cejtil Jožka Mrázek-Hořický :o)

Někdy v roce 2000 jsem organizoval nahrávání v nahrávacím studiu. Bylo to někde ve Stodůlkách, pozdě večer. Zpěváka jsem potom vezl domů do Prahy. V jednu v noci jsme na Radlické uviděli povědomou postavu. „Hele, není to Holomíček?“ řekl jsem nejistě, a zpěvák zavelel: „Je to on, zastav!“ Zacouvali jsme k němu a odvezli ho asi kilometr k jeho autu. Fotil tehdy nějaká divadla. Z koníčka se stala profese, už se fotografováním živil. Za ten kilometr v autě jsme se pochlubili, že připravujeme vydání starých osmdesátoletních písniček zpěváka – spolujezdce, a Holomíček nám nabídl: „Mám někde dávný fotky z tvýho vystoupení v Liberci. Chcete je?“ Za týden poslal rovnou originální negativy, ať si je naskenuju sám. Jedna fotka se dokonale hodila se na booklet CD. „Co za to budeš chtít?“ ptal jsem se ho. „Nic,“ řekl mi. „Pošli mi to cédéčko, až ho budeš mít hotový.“ Jako by samotný obsah fotky byl důležitější, než všechny souvislosti okolo?

Pár náhledů jeho fotek je tady (kupodivu tam chybí moje ovečky). Když to tak po sobě čtu a vzpomínám, říkám si, že dneska už bych z jeho foťáku snad nebyl tak nesvůj, kdyby zase mačkal spoušť jako voják na střelnici. Jen jestli by mě dneska ještě chtěl fotit:o) Kdyby mě to napadlo napsat už před měsícem, mohlo to na blogu vyjít k jeho osmašedesátým narozeninám. Takhle aspoň děkuju za ovečky v mlze nad Jánskýma Lázněma, Bohdane. Mám je moc rád.

(Dneska to nebyl blog o víně, ale kdo jste se ještě nepřihlásili do nových Komunitních Bedýnek, tak šup honem sem, přihláška je na konci článku. Z šestice italských vín podle Skleničkova výběru načerpáte víc moudrosti než z posledních pěti ročníků Reflexu, diskuse o vínech s ostatními Bedýnkáři tady na blogu je zdarma, takže se hlaste!)

Fontemorsi (web) je docela typický příběh malého italského vinařství z toskánské denominace Montescudaio. Vzniklo před osmi lety skoro od začátku. Podnik koupila v roce 2003 paní Laura Berlucchi (rodina Berlucchi je známá hlavně výrobou sektů z Franciacorty) a řídí ho dnes trojice Francesco Benasaglio, Carlo Sanvitalee a Roberto Ligasacchi spolu se sklepmistrem Paolem Salvim.

Po prvotní analýze půdy se rozhodli většinu vinic vysadit znovu. Vsadili přitom na domácí Sangiovese, dnes obhospodařují 24 hektarů vinic. Nové vinice mají hustotu kolem 7 500 keřů na hektar, podstatně vyšší, než je v Toskánsku běžné. Kromě Sangiovese pěstují Cabernet Sauvignon a Merlot, z bílých odrůd Chardonnay, Viognier a Riesling. Víno z bílých odrůd zpracovávali poprvé v roce 2010. Samozřejmě jsem se zeptal na ryzlink, ale v loňském roce prý dal malou úrodu, takže ho nezpracovávali. Mimochodem motiv ulity na etiketách jejich vín pochází z vlastních vinic, jsou prý plné zkamenělých pozůstatků ulit, škeblí a krunýřů dávných mořských živočichů.

Fontemorsi sídlí v městečku malebném městečku Montescudaio, centru stejnojmenné denominace. V loňském roce jsem ho hledal marně, bylo poledne, měl jsem s sebou děti a nechtěl jsem ve vedru napínat jejich trpělivost. Letos jsem měl domluvenou schůzku s Robertem Ligasacchim a pochopil jsem, proč se tohle vinařství v malém Montescudaiu špatně hledá. Jednu budovu má nad vinicemi na severním okraji města s výhledem na údolí Ceciny, malou výrobní halu pár kilometrů dál na jiném okraji vinic (v obou případech s příjezdem po prašné cestě), a prodejna otevřená jen odpoledne je v jedné starobylé uličce v centru města. Pan Ligasacchi nás i s dětma naložil a provezl nás po vinicích. Leží na severovýchodních svazích pod Montescudaiem, což pan Ligasacchi vysvětloval jako přednost ve srovnání s místními jižními svahy, kde ostré slunce upeče hrozny někdy už na přelomu srpna a září. To může být na škodu, pokud jde o kvalitu. Viděno z Česka to vypadá divně, ale nad víny samotnými jsem mu dal zapravdu.

Na všech vinicích hospodaří v biorežimu, kromě révy pěstují i olivy a vyrábějí olivový olej. Ve výrobní hale stálo možná dvacet moderních nerezových tanků, nikde žádné sudy. Pan Ligasacchi potvrdil, že se v zásadě snaží pracovat bez chemie, vína kvasí bez přidání ušlechtilých kvasinek, ale není to dogma – když se kvašení růžového vína nechtělo rozběhnout, nakonec mu pomohli.

Fontemorsi vyrábí jen patero vín. Ochunali jsme bílé Tressasi 2010, zatříděné jako IGT Toscana. Směs Chardonnay a Viognieru, panenská úroda z nové vinice, měla vyšší slámovou barvu a na toskánské bílé nečekaně svěží kyseliny a ovocný projev.

Růžové Rosato di Fontemorsi je vyrobené z odrůdy Sangiovese. Získává se ze zpracování Sangiovese pro červené, po patnáctihodinové maceraci se z moštu odtáhl samotok na rosé. Má poměrně výraznou barvu, na můj vkus málo kyselin, ale dobrou strukturu s tříslovinami v závěru.Ve vůni i v chuti příjemně ovocné po Sangiovese – tedy především ostružiny a všeobecně lesní plody. Hodně zajímavé rosé, není to úplně jednoduchá vodová růžovka :o)

Základním červeným vínem Fontemorsi je Spazzavento. Směs Sangiovese a Merlotu zatříděná jako Montescudaio DOC (což v praxi znamená asi 70% Sangiovese a zbytek Merlotu). Jednoduché víno s ovocným projevem, ve kterém převládá vliv Sangiovese. Lehké pití, po zkušenostech s jinými místními vinaři dodám, že překvapivě bez bariku (vyzrávání komplet v nerezových nádobách). Třísloviny jsou cítit, ale nejsou agresivní.

Volterrano 2007 je čisté Sangiovese, vyrobené v nerezových tancích a vyzrávané jeden rok ve velkých dubových sudech (500 litrů) různého stáří. Tohle se mi moc líbilo, příjemně přirozený projev Sangiovese nezatížený přehnanými tříslovinami, boj s barikem se nekonal. Zase projev lesních plodů, rozpuštěné třísloviny, přirozeně jemné víno, paráda. Navíc s příslibem do budoucna, protože ročník 2007 byl vůbec první sklizeň z nové vinice.

Guadipiani 2007 IGT Toscana je cuvée Sangiovese a Cabernetu Sauvignon (nejsem si jistý, ale snad se 70% Sangiovese). Obě odrůdy kvasí odděleně, odděleně i zrají devět měsíců ve velkých dubových sudech (500 litrů). V nose i v chuti se hodně prosazuje CS, ale víno je pěkně zakulacené, jemné, jaksi olejovité:o) Cabernet Sauvignon nevyhledávám, ale tohle bych mohl.

Píšu článek jako poděkování panu Ligasacchimu (grazie!) za pohostinnost a za čas, který mi tak velkoryse věnoval při prohlídce vinic i společné degustaci. Z vín samotných jsem měl velmi příjemný pocit a převažoval dojem, že Fontemorsi si hledá svoje místo v konkurenci místních vinařství (Montescudaio i Bolgheri) a chytře se vyhýbá těm nástrahám, které mě při prvních setkáních s monteskudájskými víny nejvíc rušily. To bylo jednak časté nadužívání barikových sudů a jednak občas nepochopitelná skladba červených cuvée. Pravidla Montescudaio DOC se zřejmě (můj dojem) hodně inspirovala úspěchem bolgherských vín, postavených na tzv. mezinárodních odrůdách, tedy na CS a Merlotu. V případech některých ambiciózních vín jsem míval dojem, že denominační pravidla a ambice vinařů jdou proti sobě. Fontemorsi se moc netrápí s mezinárodními odrůdami, klade důraz na Sangiovese, typickou místní odrůdu, a má s ní hodně zajímavé a slibné výsledky.

Proč se dva lidé se zálibou ve víně málokdy shodnou, to je téma na vědeckou práci, kterou nikdy nenapíšu. Umístil bych ji do oboru národopisu, protože si myslím, že kořeny jsou nejspíš v historicky tradované slovanské řevnivosti a nesvornosti. Jedna z mála věci, na které se s podobně postiženými oenofily většinou shodnu je to, že k pochopení vína a vytvoření vztahu k němu pomáhá znalost prostředí, kde víno vzniká, počínaje krajinou a lidmi až po architekturu, jazyk a historii. Zjednodušeně řečeno, při dvouhodinovém koštu ve sklepě s výrobcem snadno navážete vztah k vínu, který často bývá nepochopitelný pro chladného posuzovatele, který nejedl chleba se sádlem od vinařovy manželky a neví, že na otázku po vinařovi odpovídá místní farář s úsměvem „á, ten s koňským ohonem!“

Proto i já budu teď pít víno ze sklenic z harrachovské sklárny Novosad a syn. Ještě jsem nestihl otestovat jejich vlastnosti na svých oblíbených vínech a porovnat je se špíglovkami, které jsem si přivezl z Burgundska nebo se strojně vyráběnými sedmičkami od Rony. Ale viděl jsem skláře kolem pece, jak nabírali na píšťalu bambule zářícího tekutého skla, jak z nich ve vodní lázni v jakémsi primitivním leč důmyslném strojku vyfoukávali ten krásný tulipán, potil jsem se při pohledu na to, jak jiný sklář přilepil na spodek malou kuličku roztaveného skla a další z ní vytáhl a srovnal nožičku. A jak potom ještě další k ní přilepil ten podstavec a vytvaroval ho.

A potom jsem sledoval, jak se diamantem vykrouží rýha, nahřeje a utrhne vršek skleničky, jak se to potom obrousí a otaví, aby okraj neměl ostrou hranu, o kterou bych si pořezal pusu. Zatoužil jsem po té skleničce … a hned jsem si koupil dvě sady a paní mi to skládala do tašky a říkala, dávám vám tam šest skleniček plus jednu na rozbití, to kdyby se k vám skutálel ze svahu někdo kdo rozbíjí drahé skleničky a jednu vám křupnul…

Vlastně jsme šli s mými dětmi na exkurzi do sklárny, aby viděly ukázku pracovního procesu, a na nějakou souvislost s vínem jsem ani nepomyslel! Hodně věřím na to, že to všechno, co nás obklopuje, utváří náš život, stejně knihy, které čteme, jako skleničky, ze kterých pijeme vodu a víno. Přesto jsem se dosud bránil utrácet extravagantní částky za ručně vyráběné riedlovky … piju víno skoro každodenně a průběžně rozbíjené drahé skleničky by mi tu radost kazily, paní Skleničková je v rozbíjení skla též nadprůměrně dobrá. (Zcela všeobecně, popíjet dobré moravské malovinařské červené za 70 Kč z riedlovky za 2 000 Kč mi připadá… nepatřičné.) Přesto jsem tady už několikrát psal hlavně o alsaských ryzlincích, jak jejich vnímání až brutálně ovlivňuje použité sklo. V létě jsem konal ochutnávku cizích vín pro skupinu vinařů a byl jsem z toho nervozní, a mám dojem, že mě výrobci začali pozorněji poslouchat, když jsem na alsaský ryzlink vytáhl alsaské skleničky a nabídl jim test ze tří druhů skleniček. „Já to zkusím, ale nemělo by to nějak závažně ovlivnit…“ říkali napřed a za chvíli „to bych si nepomyslel, že to je takový rozdíl.“ Doufám, že ty harrachovské skleničky budou dobré, protože bych se jich nerad vzdával!

(Druhé prázdninové čtení z archivu – prosinec 2008.) Díky delší nucené nečinnosti jsem rozečetl knihu Stanislava Komárka „Příroda a kultura.“ Hned na začátku mě popíchla jeho zmínka o Rorschachově testu (to je test známý i nepacientům, v nekonkrétních barevných skvrnách vidíme zuřivého draka, tygra nebo voňavou růži. Z popisu draka psycholog odhaduje naši povahu, čím více popisujeme své představy, tím víc odhalujeme sami sebe): „v zásadě celá příroda je pro nás jedním velikým Rorschachovým testem“). Samozřejmě si uvědomuju, že na blogu o víně píšu stejně zase o sobě (proto se taky snažím zatahovat sem víc témat :o), jen jestli to není všechno o mně až příliš… Občas se můj popis Rorschachových skvrn na blogu může stát Rorschachovou skvrnou pro čtenáře – naštěstí sem chodí kultivovaní čtenáři a nestává se to často.

Tak třeba archetypy popisuje Komárek jako vrozené obrazy, základní myšlenková schémata, která bývají ambivalentní. Asi jako archetypální ryzlink, lučně voňavý, uspávavě bezový, řízně kyselý a opulentně sladký, ale zároveň smradlavě benzínový, a lacině bezově páchnoucí?

Archetypální vlašák mi vystupuje z mlh nad Mušovem jako vodovaté, řídké víno s jemnou kyselinou a výrazným minerálním závěrem, moravský ekvivalent burgundského Chablis. Jeho ambivalentní protějšek má místo lahodného závěru zrádnou hořčinku, maskovanou tupým zbytkovým cukrem…

Archetyp Chardonnay pochází z rovin a mírných kopečků západně od státovky 74. Je ovocný a oříškový, máslový a vanilkový, celý opancéřovaný dubem, někdy provoněný kouřem jako ohníček, u kterého jste proseděli celou noc až do rána, s krásnými minerálními vůněmi i chutěmi. Jeho ambivalentní komplement má záda ohnutá pod pytlem zbytkového cukru nebo v něm dub převálcoval hrozny. Snad jen šardonku si dovedu představit ztělesněnou rytířem v brnění, ale její proměnlivost naopak ukazuje na ženskou.

Archetyp rulandského modrého se mi vynořuje se z mlhy za silnicí 74 jako fešácký husarský poručík, zahalený vančurovským oblakem stájových vůní. V plné kráse bývá ovocně voňavý, višňo-švestkový, višně i švestky dominují i v chuti, doplněné tóny kůže, lesa a hub, a zmíněnými stájovými vůněmi. Jeho ďábelský negativ mívá vodovou barvu, bramborovou vůni a chutě vařené kořenové zeleniny – odstup, satane!

Rád bych v těch hlubokomyslnostech pokračoval, ale nejsem si jistý pohlavní identitou jednotlivých archetypů. Ještě tak u ryzlinku bych se vsadil, že jde o ženský obraz, dokonce bych hádal na mladičkou dívku. Ale o výklad pohlaví Chardonnay a Pinotu Noir si netroufám. (Moc by mě zajímalo, jak vidí tyhle odrůdy vinaři – je Chardonnay muž nebo žena?) Mě to vede vždy k ženskému principu, ale Komárek napovídá, že obraz se vytváří jako doplněk vlastní identity, takže se dá očekávat, že čtenářky budou naopak vnímat rulandské modré, Chardonnay i ryzlink jako mužské obrazy. Žádné řešení, zas jen další Rorschachova skvrna, cheche… 😉

Pokud si chcete vyzkoušet Rorschachův test, na konci článku najdete jako v nedělních novinách správné řešení, stačí jen otočit noviny vzhůru nohama.

Už jsem zpátky z dovolené, zapřáhnutý v postroji makám a tahám, ale výhled z okna je jako pohled na výpis z účtu: zataženo, déšť. Stejné je to i na statistikách, které poskytuje blog.cz – počet přístupů klesá, ať to psaní tahám až ze střev – čtenáři jsou na dovolené. Mám sice napsáno pár příspěvků z toskánské cesty za vínem, ale teď by je stejně nikdo nečetl. Schovám si je na lepší časy, až se vrátíte ze slunečnějších krajin. Pro věrné čtenáře samožersky vybírám něco odpočinkového čtení z textů z archivu, ke kterým mám nadstandardní vztah. (Prošvihl jsem příležitost k sebeoslavnému článku ke čtvrtému výročí Skleničkova blogu, tak aspoň takhle:o)

Ve středu večer při sledování fotbalového utkání Švýcarsko – Turecko mi paní Skleničková rozšafně sdělila: „Tulek dar gor tulkum.“ Někdy se mi posmívá, když po dlouhém koštu mluvím svahilsky, ale sama ovládá svahilštinu pasivně i aktivně.

Tento týden se sousedům za plotem začervenal rybíz. Moje čtyřletá dcera objevila v křoví u plotu první maliny a dokonce i višně na stromku, který vyrostl z větve, kterou jsme dostali od sousedů. Višeň byla jen růžová, tak jsem ji poučil, že se ještě nemá trhat, že se na ni budeme chodit dívat a sníme ji, až zčervená. Asi za minutu přišla s višní v ruce: Hele tati, co jsem našla! Pobavilo mě to, matně si vzpomínám, že jsem jako dítě taky trhal nezralé ovoce. Děda měl velkou zahradu a dokonce na ní vypěstoval meruňky. Když mu meruňka poprvé dala ovoce, vydal zákaz trhání. Měl meruňky na stromě spočítané, bylo jich asi 23. Babička věděla, že na mě se zlobit nebude, tak mě naváděla: Běž se podívat, jak dědovi rostou meruňky! Nemáš na nějakou chuť?

Vyrazil jsem na vycházku na mělnické vinice. A vzpomněl jsem si při tom na starou příručku pro amatérské vinaře, kterou sepsal profesor Vilém Kraus.

Z té brožurky jsem se poprvé dozvěděl, že vinná réva je vlastně původem liána.

Pralesní parazit se popínal po stromech a snažil se vyšplhat po jejich větvích ke slunci, protože ve stínu se nedokáže množit – tedy dávat hrozny. Doufám, že si to pamatuju dobře.

Hrozny ještě nebyly, ale réva se popínala a liánovala ostošest.

Tady šátrala, ale ještě nedosáhla.

Jak dokázala tohle, to netuším.

Tohle bude asi omyl, to stéblo ji neudrží 🙂

Když nebyly dráty, chytala se i železa.

Tady se zkouší vecpat pod kůru 🙂

Tady si dvě liány dávají pusinku přes dvoumetrový řádek.

Další objetí.

Tady se pod listím perou…

Ale vypadá to dobře – víno bude!

Pravidelní čtenáři vědí, že jsem ještě nikdy nezveřejnil přejatou zprávu bez komentáře. Dnes to bude poprvé. Něco aktuálnějšího bych vymýšlel marně.

Svaz vinařů České republiky ve spolupráci s Národním vinařským centrem a za podpory Vinařského fondu ČR udělil 17. března 2011 v sále pražské Lucerny historicky druhé ocenění prestižní soutěže Vinařství roku. Nejlepším tuzemským vinařstvím za minulý rok a tedy i vítězem byl odbornou komisí zvolen Bohemia Sekt, a.s., Starý Plzenec. Známá vinařská společnost je tak nově nejen největším, ale také nejlepším vinařstvím České republiky.

Vinařství roku je prestižní soutěž, která jako jediná v České republice hodnotí výrobce vín na základě mnoha kritérií. Nejen podle kvality produkovaného vína. Přihlíží též k tuzemským a zahraniční úspěchům jednotlivých firem, hodnotí technologická řešení při výrobě vín atd. Cílem tak je ocenit skutečně nejlepší tuzemské vinařství. V letošním roce se soutěže zúčastnilo 901 moravských a českých vinařských podniků. Do nejužšího finále postoupila šestice finalistů. Z nich odborná komise vybrala absolutního vítěze – Bohemia Sekt, a.s.

„Pokud budu mluvit za sebe, osobně musím ocenit inovace a filozofii vinařství, kterou se Bohemia Sekt prezentuje. Líbí se mi, že zisk reinvestuje do rozvoje a vylepšení. Navíc toto vinařství má perfektně zvládnuty všechny procesy a přestože je to relativně velká firma, pořád se v ní cítíte jako ve vinařství a ne jako v laboratoři nebo kosmickém výzkumu,“ říká předseda odborné komise Ivo Dvořák. Prof. Pavel Tomšík z Mendlovy univerzity v Brně zároveň doplňuje: „Pro Bohemia Sekt je typický vysoce profesionální přístup k prezentaci vinařství, které vychází z kvantitativních ukazatelů od vinohradnické produkce až po konečný prodej vín. Výborně zvládají pěstební a zpracovatelské procesy, které jsou základem pro konečnou a oceňovanou kvalitu. Výsledkem je integrovaný, homogenní podnik – vinařství, které samo sobě předurčuje dlouhý životní cyklus a evropský rozměr.“

Vítězi Vinařství roku 2010 byla předána unikátní bronzová plaketa. Tu může nyní plně využívat ke svým marketingovým účelům. Současně s oceněním čeká Bohemii Sekt, a.s. uvedení do Síně slávy vinařství ČR zřízené v Národním vinařském centru ve Valticích. „Z ceny Vinařství roku 2010 mám nesmírnou radost. Takový úspěch se určitě každý rok nepodaří. Nepřišel však z ničeho. Jsou za ním léta tvrdé práce. Věřil jsem, že máme šanci uspět,“ říká generální ředitel Bohemia Sektu, a.s. Josef Vozdecký.

Statut soutěže a další informace naleznete na: www.vinarstviroku.cz

Podrobná pravidla soutěže jsou tady. Doporučuju přečíst, mně se líbil bod 4: jmenovaní členové hodnotící komise…podepíšou prohlášení o mlčenlivosti.

Omlouvám se za bleskovsky dryjáčnický titulek, nejlepší alsaská Burgunda je samozřejmě Burgunda šedá neboli Pinot Gris (Rulandské šedé). Dnes večer mám na stole víno, o kterém tu už kdysi stručná zmínka padla, Tokay Pinot Gris 2002, Grand Cru Hengst z eguisheimského družstva Wolfberger. (O družstvu Wolfberger, jednom z největších – ne-li vůbec největším alsaském vinařství, jsem už psal tady. I když jejich lahve trochu připomínají čejkovické Templáře, jejich šedé Pinoty miluju.)

Jen v rámci povinných cviků jako v krasobruslení dodávám, že slůvko Tokay vymizelo z alsaských etiket kolem roku 2007 následkem vstupu Maďarska do Evropské Unie. Na mé soukromé hitparádě vedou šeďáky z Rosackeru od jiného družstva z Hunawihru, botrytické a drsné. U těch se ale nikdy nedozvím, jak chutnají po osmi letech, vypiju je ještě v té drsnější fázi, maskulinní. Podobně jako některé mořské ryby, žijící v hlubinách, některé šedé burgundy po čase mění pohlaví a stávají se z nich samice.

Jako třeba osmiletý Hengst – je máslově hladký a připomíná šardonky školené sur lie – jen se mi to nechce věřit u šeďáku od jednoho z největších alsaských producentů, tam je totiž reduktivní výroba pravidlem. Přesto se v závěru chuti objeví sladký polibek tříslovin jako zpochybnění té nejjednodušší cesty. Ale třeba nechali hrozny chvíli macerovat a nejspíš i mohli nechat víno v tanku s kvasnicemi, byť v nerezu?

Barva je silně žlutá, zlatavá, ale ne přehnaná. Krásně čirá. Ve vůni hrozny, bez, nasládlost. V chuti příjemně málo kyselin (ale alsaská šedá jich beztak moc nemívá), jestli nějaké ovoce, tak grapefruity. Zbytkový cukr tam je, ale netroufnu si odhadnout kolik. Celek je krásně vyvážený, hladce krémový, takže s minimální aciditou je těžké odhadovat zbytkový cukr, chybějí zkušenosti. Elegantní, voňavé, ženské. A krásně vyčistěné osmi lety, které uběhly od kvašení. Myslím, že jsem za něj dal v roce 2008 necelých deset Euro.

Až příště pojedu kolem Strassbourgu, musím si zajet do Eguisheimu!

O Sauvignonech Huberta Brocharda jsem už psal nadšeně tady. Od té doby se moc nezměnilo – po údolí Loiry pošilhávám, ale stále jen platonicky, nikdy jsem tam nebyl. Takže i moje poznámky o vinařství budou skoupé: web je tady.

Leckde jinde se můžete dočíst, že rodina Brochardových pěstuje révu a vyrábí vína již od 16. století. Dnes vlastní 55 hektarů vinic v apelacích Sancerre a Pouilly Fumé a sídlí v obci Chavignol (proslavené kozím sýrem Chavignol AOC). Podle úrody v daných letech produkují ročně kolem 400 000 lahví.

S dnešním vínem jsem si hrál několik let na schovávanou, protože to bylo jediné Sancerre v mém chladicím boxu a měl jsem podezření, že jsem ho koupil někdy v roce 2008 ve francouzském Carrefouru. Takže jsem s ním nespojoval velká očekávání. V úterý jsem potřeboval k obědu nějaké bílé a v chlaďáku záplava červených… došla řada na Sancerre a hned prvním douškem příjemně překvapilo.

Barva je už zlatavě žlutá, nazrálá. Vůně neukazuje nijak typický SVG, je spíš minerální a s potlačenou kyselinou. Podle chuti škrtám barikový sud, chuť je jednodušší, ale krásně vyrovnaná. Kyselina je v pozadí a v popředí kralují minerální tóny. Klidné, uhlazené víno, suché, ale tipuju nalý zbytek cukru. Hned po prvním napití se mi vybavila vinotéka v burgundském Beaune, jejíž adresu neprozrazuju ani nejlepším kamarádům, a kde jsem taky kupoval nějaký Sauvignon… to musel být tenhle Brochard, to přece není kusovka z Carrefouru. Je to lehké víno, nijak přehnaně složité, ale moc se mi líbí.

Až do devátého září v hale pražského TESCO Letňany, povinně pro všechny pokročilé čtenáře! (Fotky jsou z mobilu, závada není na vašem přijímači.)

Posledně jsem se takhle mučil, když Dan Brož z Le Caveau přivezl z Francie pekelně drahé olivové oleje s příměsemi: s arašídy, vlašskými oříšky, pistáciemi. Ochutnával jsem na lžičce a Pavlína si mě vychutnávala: To je zajímavý, tohle ještě nikdo nepoznal. A přitom je to tak snadný! Moh jsem si mozek zavařit, jak jsem to doloval z paměti. Vůně i chuť byla triviální a notoricky známá, ale jak vydolovat z paměti správnej název? Nakonec ze mě vypadlo Amareto, italskej likér. To neznám, usmála se. Jsou to mandle… no jasně, Amareto je mandlovej likér! Úplně nejhorší zrada totiž je dostat nějakou známou vůni v médiu, kde byste ji nikdy nečekali – třeba zrovna v olivovém oleji.

Dneska jsem hned za vstupníma dveřma do hlavního vchodu TESCO Letňany narazil na stánek s prodejní prezentací známého kufříku vůní, Le Nez Du Vin. 54 chemických aromat, která můžete najít ve víně. Slečny tam mají v malých dózách rozlitých a k přivonění připravených osm vzorků. Některé jsou skutečně triviální – maliny, banán, sušené švestky. U mnoha jsem se zadrhnul a mučil se. Snažil jsem se přistupovat k pultíku bokem, pokradmo jako zloděj, abych nezahlédl popisek s obrázkem ovoce. A pak jsem trápil paměť, někdy marně.

Před několika lety nám tyhle vůně dávala čuchat v Domě vína U Závoje Klára Gotzová při svých pravidelných edukativních degustacích, takže už vím, že kromě triviálního ovoce se v kufříku najdou i borůvky nebo kdoule – nejspíš pro uzemnění těch, kteří jsou při určování primárního ovoce příliš dobří. Ještě týden si to můžete v Letňanech vyzkoušet zadarmo, a každému, kdo se zajímá o víno, ten zážitek a následné sebezpytování doporučuju.

Ve skutečnosti bych pod stromeček nechtěl Sassicaiu nebo lyže. Chtěl bych dostat tenhle kufřík!

Do pražské restaurace WineBiss jsem šel v úterý 24. srpna se vzpomínkou na březnovou reportáž z podobné akce na ovíně.cz a s potměšilou myšlenkou, že by třeba mohl vína prezentovat sám majitel vinařství a nejproslulejší český ředitel a já bych mohl získat materiál na podobně kontroverzní článek. To se (naštěstí) nestalo, přestože ochutnávku vedl Filip Kosek, tedy tentýž someliér, který vedl i zmiňovanou ústeckou degustaci. Alespoň já jsem na jeho výkonu nic kontroverzního nenašel – degustaci vedl profesionálně, příkladně se věnoval propagaci vinařství a jeho vín a při popisu samotných vín se držel příjemně zpátky a nesnažil se nám vlastními poznámkami přehnaně sugerovat, jaké vůně a chutě máme ve víně rozeznat.

Odklon od domácího přívlastkového systému značení a důraz, který Tanzberg při prezentaci klade na viniční tratě, je mi sympatický a pan Kosek ho podrobně vysvětlil a završil sdělením, že v současné době Tanzberg zpracovává výhradně hrozny z vlastních vinic. (Skleničkova poznámka: To je v souvislosti s čerstvou aférou firem ČVZ a Vinium důležitá informace a možná by bylo vhodné zavést na českém trhu další dodatečné, ale důležité značení: Víno vyrobené z vlastních hroznů. Věřím, že víno s takovou nálepkou by si nakonec získalo svoje místo i v tom nejzapadlejším českém hypermarketu. Jen se přimlouvám za to, abychom v této věci konečně začali jednat, než se Česko stane odkladištěm levných hroznů z celé Evropy.)

Pilo se sedm bílých, dvě červená a jeden sekt. Nultý vzorek byl Sekt Cabernet Sauvignon 2008 Brut. Blanc de Noir s deseti gramy cukru. Načervenalá zlatá barva (popisy barvy berte s rezervou, světla bylo málo, jako ve správném baru), plnější vůně až do staršího oxidativního tónu připomínajícího RŠ, po chvíli ve vůni houby. V chuti pěkně svěže perlivé, hodně zakulacené cukrem a s potlačenými kyselinami (7,6 g/l). Sekty vyrábí Tanzberg v Poysdorfu, nemá vlastní kompletní výrobu. Hned na začátku se projevila jedna slabina – přednost této akce: koňské degustační dávky. Na stole sice byly připraveny sklenice na odlévání, ale některá starší vína sváděla k dopíjení a konec ochutnávky byl už docela halasně veselý. Bohužel s odpovídajícími následky…

1. Cuvée Pinot Blanc, Veltlínské zelené 2008 PS. (13,5% alk., 3,5 g cukru, 6,6 g kys., 18,7 g extrakt) Pěkně čiré víno, zlatavá barva, travnatá vůně, v chuti jablka a trochu silnější kyseliny. Velmi kultivované, dobrý začátek.

2. Ryzlink vlašský 2005 PS Železná (14,5% alk., 2 g cukru, 7,5 g kys., 22,1 g extraktu). Nazrálá zlatá barva, medová vůně, po vymíchání se silněji projevují oxidativní tóny a bez. V chuti už postrádá svěžest a je za zenitem. Převažuje oxidativní projev, sice kultivovaný, ale konstatuju to bez velké radosti. Víno dobře přežilo své čtyři roky, ale stárnutím ztratilo svěžest a nic podstatného za ni nezískalo. Podle someliéra jde o poslední dvě lahve, tak v tomto případě bez lítosti.

3. Ryzlink rýnský 2008 PS ze Slunečné (12,5% alk., 12,2 g cukru, 8 g kys., 22,7 g extraktu) se mi moc líbil. Má krásně vyvážené cukry a šťavnaté kyseliny. Při prvním přivonění, hned po otevření, bych měl naslepo problém určit RR, ale v chuti je typická ryzlinková harmonie cukru a kyseliny. Připomíná mi to můj oblíbený RR 07 PS od Richarda Tichého z Hrušek. Parádní ryzlink.

4. Ryzlink rýnský 2004 PS z Turoldu (12,5% alk., 3,4 g cukru, 7,9 g kyselin, 24,7 g extraktu) má nazrálou barvu s drobečky nečistot a ve vůni jasný petrolej. V chuti pěkně složenou kyselinu a petrolej se závojem pavučin. Úplný protipól předchozího RR, ale chuť rychle doznívá a mizí, je krátká. Jasné varování konzumentům, moravská vína vypijte včas a podobný závěr jako u dvojky, RV 2005. Přesto, víno nemá žádné rušivé tóny, všechno je jak má být, kultivované a příjemné. To jen já neobdivuju stařinku a mám ryzlinky raději mladé a svěží. Zajímavé je srovnání s předchozím ryzlinkem, ale tentokrát to není jako když posuzujete slečnu podle matinky, protože nulaosmička by mohla díky vyššímu cukru přežít archivaci líp.

5. Sauvignon 2005 PS Coupage (13,4% alk., 2,5 g cukru, 7,3 g kys., 21,3 g extraktu) je směs sauvignonů z několika tratí. Zase krásná barva, travnatá vůně, zpočátku hodně zavřená, s tónem meruněk. V chuti zase svíravá tráva, ale chuť je plná a ovocná (trochu vystupuje alkohol). Po chvíli se vůně vymíchá do pěkné typické sauvignonové a já překvapeně zírám, že tenhle SVG zestárnul líp, než rýňák. SVG nepatří mezi moje oblíbence a já si vzpomínám, že se mi před dvěma lety v Bavorech líbil CS, další nemilovaná odrůda.

6. Sauvignon 2005 PS Turold (13,8% alk., 11,1 g cukru, 7,4 g kyselin a 22,4 g extraktu) má klasickou tanzbergovskou (=krásnou) barvu, už ve vůni kopřivy a zbytkový cukr a ten to v chuti válcuje. Dámám u vedlejšího stolu se to líbí, víno je v chuti plné asi jako vánočka v půlce ledna. Ale je to příjemné a vlastně bez výhrad, jen pro mě je to moc plné a s potlačenými kyselinami, i když jich je papírově stejně jako u předchozího SVG.

7. Chardonnay 2004 PS barrique z Anenského vrchu (13,5% alk., 5,3 g cukru, 7,8 g kys., 20,0 g extraktu) má zlatou barvu a podivnou vůni, ve které nepoznávám nic z toho, o čem se kolem mluví, spíš bláto a zetlelou trávu, oxidativní tóny. V chuti odcházející barikovaná šardonka, ve které se už prosazují oxidativní tóny. Sám se vyhýbám šardonkám se zbytkovým cukrem, ale tomuhle vínu cukr dodává plnost a drží ho pohromadě, dámám se to líbí, jen to prostě není můj oblíbený styl šardonky.

8. Cuvée Frankovka a Merlot 2007 jakostní (na degustačním listu je uveden ročník 2008, ale na fotce vidím 2007, takže 13 % alk., 1,5 g cukru, 5,4 g kyselin a 22,2 g extraktu). 2:1 pro Frankovku, Frankovka z bariku, Merlot z velkého sudu. Lahvováno teprve týden před koštem. Pěkná temná barva, komplexně ovocitá vůně, překvapivě bohatá, lesní plody, černý rybíz, hřibové cuvée, ale to ani nemá smysl analyzovat, prostě to dohromady funguje. Trochu víc se ve směsi prosazuje štiplavá a kořenitá frankovka, ale to se může za pár měsíců v lahvi změnit? Lehká chuť s trochou tříslovin, určitě je to víno na rychlé vypití. Vůně je asi bohatší než chuť, ale už kvůli vůni stojí za koupi. Pěkné.

9. Cabernet Sauvignon 2005 PS z Turoldu (12,6% alk., 2,3 g cukru, 4,6 g kyselina, 27 g extraktu) byla bomba na konec. Podle legendy právě tohle víno dodalo Tanzbergu odvahu zabývat se naplno i červenými víny, první, u kterého se přesvědčili, že to jde. Tahle legenda se mi moc líbila, zvlášť když jsem si hned večer samožersky ověřil tady na blogu, že se mi před dvěma lety zrovna tohle víno líbilo nejvíc z celého koštu v Bavorech. 12 měsíců v bariku. Jemná vůně, po vymíchání zřetelně černorybízová, v chuti se objevuje paprika, černý rybíz, trocha čokolády. Delší dochuť. Hustá, koncentrovaná a jemná krása. Harmonické a elegantní.

I přes výše zmíněnou kritiku některým starších vín jsem odcházel nadšený. Musel jsem ocenit kultivovaný projev a technickou kvalitu i u vín, která bych si pro sebe nevybral. Kdybych měl v restauraci vybrat víno z neznámého vinného lístku, klidně bych se na Tanzberg spolehnul. I přes změny na postu sklepmistra mají vína stejný styl a rukopis a hlavně zřetelnou technickou kvalitu spojenou s kultivovaností. Tanzberg určitě ví, co dělá, a cílený posun od nakupovaných hroznů k vínům z vlastních vinic mi imponuje. A Cabernet Sauvignon 2005 z Turoldu mě doslova nadchnul.