S Komunitníma Bedýnkama mám zábavu, i když ne všechno nakonec zveřejním na blogu. Spousta toho vykvasilo špatně a muselo se vylejt – několik pokusů o ryzlinkovou bedýnku jsem nedotáhl do konce a Sauvignony jsem nakonec taky nesestavil. Tentokrát to udělám opačně, zveřejním nehotovou Bedýnku zároveň s nabídkou podílet se na jejím vzniku. Nechci konkurovat Výměně manželek, ale jestli se to nepovede, bude to jako neúspěch v přímém přenosu :o)

Pro jubilejní desátou Komunitní Bedýnku jsem si vymyslel něco francouzského. Ve středu 2. května mi z Alsaska přijedou vzorky vín, celkem 24 lahví. Z vinařství, o kterém jsem tady už několikrát psal, ale už dva roky jsem v něm nebyl (víc zatím neprozradím). Jestli budou vína dobrá, asi bude v příštích Bedýnkách Sylván, Pinot Blanc, Muškát, Pinot Gris, Riesling a Gewurtztraminer. A protože dostanu na výběr 24 lahví, můžeme to udělat jako společnou degustaci – vychladím 24 vín (nebo větší část z nich a pozvu účastníky předchozích Bedýnek, ať mi s výběrem pomůžou. Podmínkou je, že návštěvníci odevzdají seznam ochutnaných vín s poznámkami o tom, které se jim líbilo (a které ne).

Pokud jste se zúčastnili aspoň jednoho z předchozích devíti kol Komunitních Bedýnek, zvu vás na páteční odpoledne ke Skleničkům na zahradu. Je to půl hodiny autobusem z Prahy z metra Nádraží Holešovice, podrobnosti napíšu soukromě přihlášeným. Budu mít sedmero ryzlinků, po dvou Sylvánech, Pinotech Blanc a Muškátech, po pěti tramínech a pinotech šedých. Jestli byly ročníky 2010 a 2011 špatné, třeba šest vín do bedýnky ani nevybereme (i to je možné!), ale můžeme se pobavit srovnáním ryzlinků ze tří alsaských Grand Cru vinic nebo třeba tím, jak tři „velké“ odrůdy (ryzlink, tramín a šeďák) dopadly v roce 2010 na hunawihrském Rosackeru, jedné z nejslavnějších alsaských vinic.

Pozvání platí jen pro páteční večer 4. května, protože jestli z toho má být další Komunitní Bedýnka, musím to udělat rychle :o))) Vzhledem k brzkému termínu nečekám žádný nával, ale přesto zvu pouze ty, kdo se už v minulosti Bedýnek účastnili, a je to samozřejmě zadarmo. Přijďte mi pomoct vybrat nejzajímavějších šest vín do příští Komunitní Bedýnky! (Hlaste se na e-mailu vran@seznam.cz.)

Už jsem vypil sedm lahví a stále jsem nic nenapsal na blog, skoro ostuda. Možná za to může trochu moje zmatení – dovozce, ryzlinkář Ivan Dramlitsch, na podzim přivezl jednu lahev na společnou degustační večeři. Ryzlink se mi líbil, objednal jsem celý karton a s první lahví přišlo překvapení – víno bylo jiné, než jsem čekal. Pamatoval jsem si ho trošku sladší, tohle bylo skutečně suché. Další lahve jakoby odrážely aktuální nálady nebo večeře, míval jsem z nich pokaždé jiné dojmy podle toho, jak se mi strefily do nálady. Takže dnes naposedmé pokus o objektivnější popis…

Štíhlá ryzlinková lahev se šroubovacím uzávěrem (jaký bych přál i všem jednodušším vínům z Čech, vínům z Moravy). Nápadná etiketa odkazující na místní tradice svádí k pojmenování vína po kohoutovi a k dvojsmyslným překladům do dalších jazyků. Po nalití do sklenky zlatožlutá barva, ale hodně světlá. Ve vůni květiny, lípa, ovoce a jemně i barvy a laky. Zpočátku je vůně trochu zaprděná, i když zřetelně odrůdová, s rozmícháním se čistí a objevují se další tóny. V chuti suché (i přes malý zbytek cukru), kyselina trochu svírá pusu. Citrusy a trochu i travnatost. Lehké svěží víno, příjemně minerální, s nahořklým závěrem. Není to žádný ohňostroj, víno je lehké, ale na základní ryzlink za dvě stovky toho nabízí poměrně hodně.

Myslím, že víno už je vyprodané, ale další ryzlinky Toniho Josta i profesora biovinařství Dr. Randolfa Kauera můžete ochutnat 29. února v 19 hodin na degustaci ve smíchovské vinotéce Riesling & Co. (Ostrovského 23, Praha 5). Nepíšu to jen tak, mám tam svoje polínko – vína z toskánské denominace Montescudaio.

A ještě post scriptum pro ty, co se přihlásili do aktuálních Komunitních Bedýnek naslepo – kvůli neprůjezdným silnicím dostanu poslední vína až příští týden a distribuce začne po 27. únoru. Vydržte, dneska to po D1 fakt nešlo!

Letní svátky vína v toskánském Montescudiao byly skutečně lidové: na oficiálním koštu se platilo vstupné, ale většina vinařství si navíc otevřela v ulicích vlastní krámek, kde se nalévalo zadarmo. Kromě toho samozřejmě spousta stánků s občerstvením od porchetty (prasete upečeného celého, jaksi nastojato, a krájeného na plátky s pečivem) přes uzeniny až po pečivo a cukroví.

Vstupné na košt bylo deset Euro a za to bylo pět kupónů na jednotlivé vzorky. Mohli jste si přikoupit kupóny, ale vždy jen po pěticích. Organizace byla jednoduchá, jeden kupón, jeden vzorek. Bylo jedno, jestli chcete ochutnat z lahve za pět Euro nebo za dvacet. Nejdražší byla čtyřicetieurová Caiarossa 2006. Když mi someliér systém vysvětlil, zavtipkoval jsem: Dám si pětkrát Caiarossu! Someliér měl dobrej return: Jedna Caiarossa, pět kupónů, usmál se.

S nákupem do říjnových toskánských bedýnek jsem přivezl i Caiarossu 2004. Chtěl jsem si ji schovat na zvláštní příležitost, ale nedávný komentář na blogu mě vyprovokoval. Zmiňovaný Richebourg 2003 jsme jednou s komentátorem pili spolu a byl to asi nejkrásnější Pinot, jaký jsem kdy měl. Co by mohlo být lepší? Když jsem se chystal objednat zásilku vín z Caiarossy, chtěl jsem to rychle zjistit.

O vinařství jsem už tady psal. Víno samotné je (zřejmě) teprve druhá sklizeň z nově vysazených vinic (a nejspíš vůbec první vyrobená Caiarossa Rosso), ale naslepo bych to nepoznal. Vinice jsou vysazené s hustým sponem (9.000 keřů na hektar) a sklízí se jen 30 až 40 metráků z hektaru. Díky tomu je víno koncentrované. Působí hodně vyzrále, má vyšší alkohol (15%, v Toskánsku prostě modré odrůdy dobře vyzrávají) a na můj vkus je hodně nabušené barikovým sudem. Matně si vzpomínám, že následující ročník 2005 je decentnější, uměřenější a elegantnější. Koncentrovanost Caiarossy 2004 soukromě příčítám snaze vinařství, aby se na víně neprojevilo malé stáří vinice, pokusu udělat hutné, koncentrované víno jaksi navzdory očekávání.

I přes tuhle výčitku víno obdivuhodně snáší skladování. Má pěknou, i když ne přehnaně výraznou kyselinu a působí svěžím dojmem. Je extraktivní, kořenité, vyvážené. První dvě hodiny občasného zkoumání vůně byly nejzábavnější. Kamarád mě varoval, že ze třech různě tvarovaných skleniček budu mít úplně jiné dojmy, až do nepříjemných smrádků. Zkoušel jsem tedy různé sklo a dočkal se i chemických zápachů z široké skleničky, ale z užšího tulipánu jsem nakonec dostal nejvíc, od lesních vůní a hub až po ovocná aromata, středomořské koření a toskánské luční vůně. Proměnlivost aromat a komplexnost projevu asi souvisí s pestrým odrůdovým složením. Podrobně je to tady, ale stručně a přehledně je to třetina Merlotu, třetina kabernetů (C. Sauvignon i Cabernet Franc, ten se v Toskánsku používá poměrně často), pětina Sangiovese a zbytek ostatní odrůdy (Petit Verdot, Alicante, Syrah a Mourvedre). Navzdory tomu, že při prohlížení webu člověka praští do očí GSM odrůdy připomínající Chateauneuf-du-Pape, skutečné složení vína vychází spíš z bordeauxských a toskánských zkušeností. Projev je taky spíš toskánský, s luxusním středomořským kořenitým štychem v závěru. I přes všechnu hutnost se na konci prosazuje minerální tón. Je to hodně tělnaté, dobře vystavěné víno, bohužel s přiměřeně vyšší cenou. Soukromě mám radši lehčí vína s širším použitím, protože s mým skromnějším večerním jídelníčkem pro něj najdu málo místa. Hádám, že by dobře šlo s jehněčíma kotletama, ale ty jsem neměl už tak dlouho, že je řadím jen mezi vzpomínky!

Ryzlinkář Ivan Dramlitsch mě přizval, abych Caiarossu a pár dalších toskánců představil ve středu 29. února na společné degustaci ve smíchovské vinotéce Riesling & Co. (Ostrovského 23). Místo popisované nulačtyřky vezmu Caiarossu 2005 a společně s návštěvníky se přesvědčíme, jestli je to tak elegantní a jemné víno, jak si ho pamatuju z léta. Přijďte se přesvědčit. Mitlrajnské ryzlinky a toskánské směsky, vstupné 400 Kč, rezervace nutná (info@vinonaut.cz).

2010 Oberweseler Oelsberg Riesling Spätlese trocken, Weingut Dr. Randolf Kauer

Cenu neznám, vyměnil jsem s dovozcem za ukázkový český Pinot Noir. (O bio-doktoru Kauerovi a břidlicových ryzlincích z mitlrajnu jsem už psal tady.) Světlá citrónová barva, odrůdově typická ryzlinková vůně. Dá se z ní usuzovat nazrálost i sladkost. Nazrálost by byla vzhledem k mládí vína překvapivá, zbytkový cukr už je bez překvapení. Přívlastek Spätlese odpovídá našemu pozdnímu sběru a s 12,5% alkoholu je jasné, že tam nějaký zbytek je. Chuť je skutečně řízná, postavená na ostré kyselině a výrazné mineralitě, kterou si v paměti spojuju spíš se suchými víny. Tady se prosazuje i přes znatelný podíl zbytkového cukru a jde až do tónů nahořklého grapefruitu. Díky mineralitě jakoby měl ryzlink i třetí nohu – kyseliny a cukr jsou nejen na papíře (cukr 8,7 g/l – kyselina 8,8 g/l) ale i v puse dokonale vyvážené, ale stejně výrazně působí i mineralita. Středně dlouhé, velmi zábavné a jako ukázka vyrovnání se s nepříznivým ročníkem 2010 dokonce i poučné. I přes mládí působí dospělým, nazrálým dojmem a byl bych zvědavý, kam se vyvine za pár let.

A jestli tento týden už nic dalšího nenapíšu, tak přeju všem čtenářům klidné a radostné vánoční svátky.

Světle žlutá citrónová barva s miniaturním perlením na dně sklenky. Příjemně jemná ryzlinková vůně s lipovými tóny, po čase i s meruňkami. V chuti výrazná kyselina, která dělá čest pověsti ročníku 2010, ale je vyvážená malým zbytkem cukru, takže nepůsobí agresivně. S kyselinou se nesou citrusové tóny a celé víno připomíná moje oblíbené zimní snídaně, čaj s citrónem. Obvykle se snažím ke snídani trefit chuť trochu víc do sladka, ale mohl bych snídat i tenhle ryzlink, nemuset potom sednout do auta. V závěru chuti ještě trocha minerality, maskované jako grapefruitová hořčinka. O moc víc než rovnováha kyselin a cukru tam není (polosuché), víno je to lehké až veselé a vhodné k brzkému vypití. Ale i podle nízkého alkoholu (11,5%) soudím, že hrozny vyzrály na kabinetní úrovni a bylo by chybou pokoušet se o něco jiného než dobře pitelné, lehké víno. Koupeno v mělnické vinotéce za 130 Kč. V Žernosekách by možná přišlo levněji, ale i za 130 Kč jsem spokojený.

Do letošní české bedýnky se mi už asi nevejde, ale jestli se mi někdy podaří dát dohromady už přes rok plánovanou ryzlinkovou bedýnku, určitě bych ho tam chtěl – i jako příklad, jak se dá elegantně vypořádat s nepříznivým ročníkem.

_______________________________

Netypická štíhlá zelená lahev (netypická tím, že to není ani burgunda ani pistole na rýňák, vlastně tvarem trochu připomíná lahev od piva :o). Světle žlutá barva, vůně decentní květinová a jen náznakem muškátová, po vymíchání květiny a bonbóny. V chuti se sečte barva s vůní – suché, lehké, s příjemnou kyselinou a pěknou středně dlouhou kořenitou dochutí. 12,5% alkoholu je až překvapivých, hádal bych míň. Určitě by se hodilo ke spoustě jídel, má podobné kouzko jako italské Vernaccie a Vermentina. Nic z čeho by milovník vína musel lézt po stropě, ale s ohledem na cenu (asi 85 Kč?) parádní lehké pití.

Kurs koruny k Euru padá, dnes bych monteskudájské bedýnky kupoval s kurzem 26,30 za Euro, o pět procent dráž. Jedinou kompenzací nevábného podzimu je tradiční vlna komerčních degustací. Sám jsem v úterý stíhal dvě, naštěstí byly kousek od sebe.

Od šesti večer jsem byl na smíchovské ochutnávce monteskudájského vinařství Fontemorsí (tady, pořádal Royal Wine Club). Když jsem v červenci koštoval ve Fontemorsí, pan Ligasacchi se zmiňoval, že má českého dovozce, Bily, jestli ho neznám. Od úterý ho už znám, navíc jsem si ověřil (při srovnávání toskánských vín naslepo s moravskými), že vína jsou stále stejná jako byla v létě v Montescudaio, jen trochu dražší :o) U mě vyhrálo základní červené Spazzavento 2008, Sangiovese s Merlotem, a čisté Sangiovese (Volterrano 2007).

Následně jsem přebíhal ze Smíchova na Malou Stranu, kde měl v hotelu Kampa Park degustaci piemontských „jiných vín“ František Šamla. Oběma koštům jsem dělal reklamu tady, a hlavně na druhém se podepsala večerní fotbalová baráž. Oba podniky začínaly v šest večer, ale piemontský měl komorní atmosféru tvořenou čtenáři Skleničkova blogu (a jejich manželkami a dcerami). Vaše škoda, že jste tam nebyli – už seznam odrůd se čte jako šifra mistra Leonarda nebo alchymický spis od Umberta Ecco.

Jednička byla Lacrima di Tufo 2009, zřejmě pro zmatení, protože my nadšenci víme, že tahle odrůda patří na italský jih. Tady to ale byl název vinice a za ním se směje odrůda Timorasso, bílé víno s chutí třešňového dřeva (!), (výrobce Giacomo Boveri). Druhé Timorasso (Luigi Boveri) bylo až sladce husté, bonbonové a přitom štiplavé – přišel jsem pozdě a doháněl ostatní, kteří už byli na konci degustačního listu. Pak přišla dvě Gavi (z poměrně známé odrůdy Cortese). První Grifone delle Roveri 2010 jaksi rustikální, výrazně minerální, až mi prach skřípal mezi zuby, druhé (Rolona 2010 od Castelli Bergaglio) líbivější a pro většinové publikum přístupnější Gavi.

Červená Bonarda 2010 (výrobce Oreste Buzio) byla pro mě další premiéra a mám z ní jen zmatený zápisek: Opulentní vůně, v chuti tříslovinové, suché, zároveň ovocné, přebité mineralitou. Podivné a nepopsatelné víno. Číslo 6 byla Croatina 2008 (Boveri Giacomo) s temně černou barvou, přezrálou vůní, v chuti taky třísloviny a přezrálost. Údajně stará odrůda znovu obnovená a vysazená. Freisa 2010 (Oreste Buzio) byla díky edukativním degustacím v záhřebské Strade del Vino jako známý maják, pevný bod v rozbouřených vodách. Perlička na jazyku a třísloviny. Freisa prostě :o) Další záchytný bod : Grignolino 2010 (Oreste Buzio). Díky výměně vín s budějickou vinotékou (tady) jsem mohl machrovat, že Grignolino už znám. Navíc byly přítomny známé charakteristiky – světlá barva až do rosé, minerální a dřevěně tříslovinová vůně, pěkná kyselina v chuti (tohle víno má až moravskou kyselost). Je hladké, plné, sladěné, krása! Přirovnal bych to k lehkému domácímu Pinotu bez stopy přezrálosti, včetně ceny (185 Kč). Koupím!

Albarossa 2009 (Franco Ivaldi) byla krásná i za 385 Kč. Krásně vybarvená, hladivá vůně (tipuju barik), chuť jde až do sladka, ale spíš to bude plností a extraktem. Hladké, chuťově plné, vyvážené. Ještě výraznější byla stejně drahá Albarossa Foglio 16 2008 (Villa Felice). Barva těžká čerň, sladká švestková vůně až do likérova a spousta bariku. Těžké třešňové až dosladka, s dostatkem tříslovin. Po pravdě si nedovedu představit, že bych vypil půl litru, to víno je těžké, ale je výrazné a zajímavé, tak jako bonbon po jídle. Obě Albarossy jsou parádní, mně by sedla spíš první, lehčí.

Bezvadná byla limonáda na závěr, Ambrosia Rossa 2010 (odrůda Malvasia M.P.F.?) (vinařství Davide Beccaria) s 5,5% alkoholu a konec obstaralo Bracetto Passito Foglio 29 2008 (Villa Felice), o kterém už jsem psal tady. Podchlazené působilo trochu uměle, zřejmě se ovocné libochutě rozvinou až při ohřátí.

Na podobné degustace se vyplatí chodit s někým blízkým a společně vzpomínat: neznáme tu chuť odněkud? Hodilo by se tohle třešňové dřevo alias Timorasso spíš k lineckému koláči s rybízem nebo k jemnější svíčkové? A k tomuhle Cortese by se hodila pizza s tuňákem a rukolou, kterou jsme měli v létě v přístavu, vzpomínáš si?

Díky slabé návštěvě jsme měli spoustu času na řeči a poklidné přechutnávání již ochutnaných vín. Kde byli všichni ti milovníci jiných, divných, biodynamických vín z autochtonních odrůd? Já vím, byla baráž. Jeden z účastníků sledoval průběh na mobilu a já jsem si taky doma hned pustil osmdesátou minutu s tím, jak Jiráček místo narážečky prohodil balón do šestnáctky a rozhodl zápas. V úterý ale skóroval Piemont a jeho neznámé odrůdy. Pro nás přítomné byla slabá návštěva výhodou a báječně jsme si to užili, ale piemontským griňolínům, timorasům a albarosám bych přál plný sál.

První zmínka byla už v květnu tady, náhodný nákup ve vinotéce cestou z Velkých Žernosek.

Pěkná tmavší rubínová barva, lehká třešňová a bylinková vůně. V chuti má drobnou perličku na špičce jazyka, ale dál je pěkně vystavěné, lehké, ale pevné. Zřejmě odbouraná kyselina jablečná, v chuti převládá peckovité ovoce včetně lehounké peckové nahořklosti. Trochu vystupuje pálivý alkohol (12%). Ještě, že jsem si v květnu zapsal poznámku o (střídmém) barikování, tím se vysvětluje pevnější struktura – jinak bych si tím u vína za 139 Kč lámal hlavu. Parádní lehké víno, určitě výborné k jídlu, ale snese i soustředěnější pozornost, když ho popíjím celý večer bez jídla.

Už před časem jsem tady snesl pár důvodů, proč nekupovat víno v supermarketu, ale dneska jsem neodolal a marnivě přidal další. Určitě si nechcete přínést domů Zlovíno :o)

Letošní léto nás asi definitivně opustilo, za oknem se mi škaredí. Beru to jako záminku k tomu, abych vytáhl z archivu pár letních fotek. Jejich barvy mi prohřejí zakalený výhled a přidám drobky informací o monteskudájských Komunitních Bedýnkách.

Ve skutečnosti jsem měl článek připravený už několik dní a čekal na tu jednu dobrou zprávu, kterou vám dlužím. Až v pondělí večer přišla poslední faktura za italská vína. Bleskově jsem všechny zaplatil a hlásím objednáno, zaplaceno. Ráno objednám spedici a pak budu zase týden čekat. Nechci to zakřiknout, ale Komunitní Bedýnky by mohly být na světě už po 24. říjnu.

K placení účtů jsem upíjel další monteskudájské víno, Macchion del Lupo 2008 od Marchesi Ginori Lisci. Už jsem o něm psal tady, ale z Komunitních Bedýnek ho zatím vynechávám. Popravdě hlavně kvůli tomu, že mě moc nebaví kabernety, a Lupo je směs 85% Cabernetu Sauvignon a 15% Sangiovese. Školená rok v barikovém sudu, po kabernetu taninová a po Sangiovese trochu ovocná. Co mě ale dostalo, bylo to, že jsem tuhle lahev našel na schodech do sklepa (v běžné teplotě kolem 18 ^oC) přesně 15 dní po otevření a dopíjel jen čtvrt litru, zapomenutého před dvěma týdny. Normálně mě na takovéhle pokusy neužije, prostě jsem na ni zapomněl a byl smířený s tím, že ochutnám a vyleju. Po dvou týdnech je víno bez jakýchkoli stop po oxidaci. Možná by se mu dala vytknout výraznější kořenitost v závěru chuti, možná má hodně tříslovin, ale oxidace s ním za dva týdny nehnula. Zírám. Z cenových důvodů jsem z Querceta vybral (nejlevnější) Merlot a (nejlepší) směs CS – Merlot, ale milovníkům kabernetů můžu doporučit montescudájského Vlka.

Když jsem se v červenci loučil s Dominique Génotem, ředitelem biodynamického vinařství Caiarossa, slíbil jsem mu na revanš za prohlídku a ochutnávku článek na blogu. Když jsme si ve dveřích potřásali pravicemi, zavěštil jsem si, že příští nával českých konzumentů vína bude mít na svědomí Skleničkův blog. Smáli jsme se u toho, jak už se tak někdy chlapi smějou blbým vtipům. A pak jsem se divil, jestli se věštby nezačínají naplňovat? Na konci září jsem se vypravil ukrást poslední sluneční paprsky do Itálie a nechal se zlákal i k návštěvě monteskudájských vinných svátků, Sagra del Vino. Přes pozdní termín městem brouzdaly skupinky Čechů a když už jsem chtěl jednou vtipně komentovat, že některé místní krasavice by dokázaly zpříjemnit i dlouhý deštivý večer, pravila obmyšlená krasavice ke svému dítěti: Jaroušku, necucej ten kámen! Všude tolik Čechů, až nebezpečno! (Kamarád k tomu zvesela komentoval údajný výrok premiéra Berlusconiho o italském národě – čisté rase: když vidíš ty Italky…! –viz horní foto.) Jestli jste byli na přelomu září a října v Montescudaio, ozvěte se mi!

Dáma na fotce je ale Francouzka: v říjnu jsem degustoval v Caiarosse bílá vína (v červenci jen červená) a rozhodl se pro Caiarossa Bianco! Vinaře a ředitele Caiarossy Dominique Génota jsem už tady na fotkách měl, v říjnu jsem ochutnával jen dvě bílá s jeho paní. Na fotce je Solenn Génot s Oro di Caiarossa, botrytickým barikovaným slaďákem. Když jsme se domlouvali (anglicky) po telefonu na koupi Pergolaii do Komunitních Bedýnek, chtěla po mně accise number, registrační číslo celního úřadu a bylo to jasné – Vous-eté Francais, n’est-ce pas?

Na svátcích místního vína v Montescudaio se šéfové místních vinařství střídali u pokladny se vstupným. Za deset Euro pět degustačních vzorků u stanu s víny všech vinařství, zdarma ochutnávky v prodejnách jednotlivých podniků. Kolem desítky stánků s cetkami i občerstvením a vypadalo to, jakoby se bavili nejen návštěvníci, ale i prodejci.

Na fotce z Fattorie Santa Maria je vinař Marco d’Antilio a před hrozny Malvasie, sušenými na příští Vin Santo. Slibované Vin Santo ovšem nebudu mít a dojde na to, že ho budu muset v Bedýnce nahradit jiným vínem nebo jinými víny. Obětuju vlastní zbylé lahve z července a náhodně je rozlosuju do bedýnek s nadějí, že ostatní Bedýnkáři budou spokojeni s monteskudájským rosso stejně jako výherci, co si vylosují Vin Santo.

Nedosti na tom, v Bedýnkách bude ještě jedna zrada. Jak už jsem psal, Lucestraia 2009 ze Sorbaiana je vyprodaná. Dostal jsem na ochutnání neoznačenou lahev (v Itálii vůbec poprvé – co bývalo na Moravě ještě nedávno běžné, je v jiných zemích téměř nemyslitelné) v červenci nalahvované Lucestraii 2010, ale vinař nesouhlasně naznačoval, že by se s Lucestraiou mělo ještě počkat a neměla by se prodávat před Vánoci. Víno povezu už v půlce října a nechtěl jsem Lucestraiu honem měnit za jiné víno, takže přivezu Lucestraiu a Bedýnkářům naléhavě poradím to, co už jistě vytušili: nechat si ji na nový rok. V chuti se ještě výrazně prosazují zemité a travnaté tóny, bude dobrá, a v roce 2011 čím dál lepší. Spoléhám na to, že Bedýnkáři jsou konzumenti zvídaví a dva nebo tři měsíce to s Lucestraiou vydrží :o)

Vzkaz pro Komunitní Bedýnkáře: ještě chvíli vydržte, do konce října by to mělo klapnout. Na horní fotce sklizená vinice v bolgherském Castagneto Carducci, hned pod vinařstvím Michelle Satty. A je tu podzim…