Naposledy v Puligny jsem bydlel pár kroků od vinařství, ve stejné ulici. Nedalo mi to a zavolal jsem tam, jestli by ubohému turistovi neprodali pár lahví. Že neprodali, že jsou vyprodaní. Tak jsem tohle víno, původně za cca 25 EUR, musel koupit ve vinotéce v Beaune za 30. Vysvětlení nabízí stará ročenka (2006) časopisu La Revue du Vin de France, která klasifikuje vinařství dvěma hvězdičkama. Tři hvězdičky dostaly v Cote-de-Beaune jen tři výrobci. To se jim to potom píská :o)))

S jedenácti hektary vinic a roční produkcí kolem 60.000 lahví patří v Burgundsku k středně velkým podnikům. Dvě třetiny produkce jsou bílá vína, zbytek červená. Od ročníku 2010 se bratři Jacques a Francois rozdělili a založili si vlastní podniky. Zřejmě sídlí na stejném místě jako dříve, jen odděleni silnicí. Snad tedy budu mít dvojnásobnou šanci na návštěvu vinařství, až se příště vypravím do Burgund. Místo veřejného přemítání o tom, k čemu je dobré rozdělit podnik s tak prestižním postavením se podívejme na víno…

Puligny-Montrachet 2006, Louis Carillon et Fils

Světle žlutá, dokonale čirá barva. Ve vůni jemně ovoce, výrazněji jablíčka, barik, náznakem koření (hřebíček). V chuti výrazná kyselina, středně plné tělo s citrusovým ovocným projevem, mineralitou a barikovým závěrem. Velmi dlouhé. I přes silnou kyselinu, poplatnou nevydařenému ročníku 2006, je chuť výborně sladěná, kompaktní, včetně hodně výrazných barikových tónů. Celkový dojem ukazuje na spíš tradiční zpracování s delším ležením na kvasničních kalech v barikovém sudě. Na rozdíl od včerejšího St. Aubinu Oliviera Leflaiva víno ještě nepůsobí unaveně a zdá se být na vrcholu sil. Soukromě mám rád burgundské šardonky svěžejší a jiskrnější, takže i toto víno bych doporučil brzo vypít, ale k žádnému opomenutí zatím nedošlo a víno se drží v čase líp, než St. Aubin z (taky dvouhvězdičkového pulignyského) vinařství Olivier Leflaive. Plné, silné, výrazné víno.

Jen pár fotek ze středeční putovní přehlídky Let’s drink Italy, která se konala 14. listopadu v hotelu Jalta. Podrobně jsem o tom psal pro Víno Revue, takže se tady omezím jen na pár fotek a poznámek. Byl to fofr, protože do čtyřhodinové volné degustace jsem vecpal dvě hodinové řízené. O Extra Vergine Olio di Oliva s Faustem Borellou jsem už psal tady, Masterclass čili řízenou degustaci třinácti italských vín vedl Luigi Buonanno, jinak „London Calling“ z Cernilliho webu Doctorwine.

O tomhle chlapíkovi jsem poprvé slyšel v červnu v italské Perugii. Když jsme s partou obchodníků a somíků jeli na letiště, ptali se mě Švéd a Fin, jestli znám nejlepšího pražského dovozce italských vín, Flemminga Laugesena. Když jsem řekl, že neznám, zatvářili se tak zklamaně, že jsem se okamžitě zastyděl. Za pět měsíců jsem ho konečně potkal v Jaltě. Barolo Serralunga 2008 (Giovanni Rosso) co drží v ruce je už příjemně pitelné, a má výborné Gavi Pisé Gavi 2010 (La Raia). Biodynamické víno po šesti měsících školení na jemných kvasničních kalech, precizně čisté a elegantní.

Cesare Coda Nunziante přivezl tři vína z toskánského vinařství Colognole. Chianti Rufina 2008 bylo dobrým příkladem toho, jak se i v podceňované apelaci dají vyrobit výborná vína. Líbil se mi i jejich „supertoskánec“ Le Lastre 2009 IGT (Sangiovese, Syrah a Merlot). Měl bych zmínit výborné Vermentino 2011 IGT bolgherského vinařství Sada, ale bohužel nemám dobrou fotku paní Tiziany Mazzetti.

Paní Antonella Amodio z vinařství La Fortezza, Kampánie. Měla dobré Aglianico a výborné, rafinovaně jednoduché bílé Taburno Falanghina del Sannio 2011 DOC.

Tak ještě aspoň Curzio Renaioli z vinařství Cantina Offida (Marche). Přivezl dvě zajímavá bílá vína z autochtonních odrůd Paserina a Pecorino. Jednoduchá vína na každodenní pití, připravená v nerezu, čistá a přístupná (chuťově i cenově :o) Už když jsem vezl Trebbiano a Pecorino do zářijových Komunitních Bedýnek, jásal jsem nad italským trendem prosazování vín, vyráběných ze starých zapomenutých a znovuobjevených odrůd. Už je to tady zase, na přehlídce bylo Pecorino (2x), Paserina, Falanghina. Hurá!

Na jedné straně by mnozí italští vinaři chtěli zopakovat úspěch Sassicaii (a Bolgheri vůbec) a vysazují Cabernet Sauvignon a Cabernet Franc, Merlot a Syrah. Jiní nemají k dispozici „bordeauxské“ půdní složení a podnebí a vyhraňují se proti tomu přesně naopak, renesancí starých tradičních odrůd. Dokonce i několik toskánských vín z odrůdy Sangiovese jakoby potvrzovalo ústup robustních přeextrahovaných vín a nástup jemnějších a elegantnějších verzí Sangiovese. V italském vinařství se toho hodně děje, někdo jiný by mohl najít a popsat i jiné trendy podle vlastního pohledu. Stojí to za poznávání, pijme Itálii!

Měl jsem štěstí při hledání ubytování. Můj moselský pan domácí vypadá dobře. Jmenuje se Stefan Erbes, mluví anglicky, v poslední ročence Gault & Millau má tři hrozny z pěti možných (ale pět je prakticky nemožných a čtyři hrozny znamenají právo účtovat si bezohledně jakékoli ceny :o) a když jsme si potřásli rukama a prohlídl si mě, řekl rovnou: „Aha, nojo, Vás to asi zajímá, že jo… Máte už na zítřek domluvenej program? Jestli ne, tak bych Vás ráno vzal na vinice a do sklepa, a potom bysme mohli degustovat. V deset v kanceláři?“ Tomu říkám All Inclusive. V Burgundsku jsem byl už sedmkrát, ale takhle dokonale mě tam ještě nikdo neprokoukl :o)))

Weingut Karl Erbes (na domě mají namalováno rovnou Riesling Weingut Karl Erbes) založili v roce 1967 a dnes ho řídí Stefan Erbes, syn zakladatele. Jak je jasné ze závorky, pěstují jen ryzlink. Na pěti hektarech položených na dvou nejlepších místních tratích, Ürziger Würzgarten a Erdener Treppchen. Některé výsadby jsou až 70 let staré. Roční produkci udávají přibližně 45 000 lahví a exportují hodně i do světa, Stefan Erbes se zmiňoval hlavně o Japonsku a USA.

Ráno jsme se sešli na parkovišti dvě minuty před desátou. Vyjeli jsme autem až na úplný konec cesty, co vede na vinici Ürziger Würzgarten a pokochali jsme se výhledem na údolí Mosely a na vesničku Ürzig pod námi. Dokonce na chvilku přestalo mrholit. Stefan Erbes mi ukazoval, který řádek na vinici komu patří, vysvětloval, že teď ráno se po dešti nedá sbírat hrozny, protože jsou nasáklé deštěm (těch pár hroznů totiž nechávají na vinici hlavně kvůli botrytidě). Vysvětlil mi, že ty čísla na řádcích jsou kvůli postřikům (postřikuje to vrtulník, tak aby se strefil a nestříkal vedle – ale jak se mu to povede, to už jsem nepochopil :o)

Taky mi ukazoval základy kontroverzniho a mediálně propíraného dálničního mostu, v ranní mlze by to byla mizerná fotka. A že tady nahoře je nejvíc modré břidlice, ze které jsou nejlepší vína. Právě na těch nejstrmějších svazích nahoře nechávají dozrát hrozny na Auslese, dole je už všechno posbírané. Trochu jsem je podezříval, že nechávají hrozny nahoře zrát proto, že je to strašnej kopec a komu by se tam chtělo lézt s putnou na zádech nebo s kbelíkem v ruce, ale ne, prý jsou tady hrozny nejkoncentrovanější. Hrubým odhadem hodně hustá výsadba, možná až metr na metr. Sedmdesát let staré keře. Ryzlink, nic než riesling.

Pak jsme jeli do sklepa. Mosela často v zimě burčí a vyplavuje domy, spousta z nich má u dveří cedulky s datumy, aby bylo vidět, kam voda v posledních letech vystoupala. Erbesovi si před pár lety postavili sklep na kopci v horním Ürzigu, na kopci. Zrovna lisovali, prohlídli jsme si plastové i nerezové nádoby na kvašení i sklep se sudy. Kabinety stárnou v nerezu, Spätlese a Auslese v dubových tisícovkách.

A zase zpátky dolů do Weinprobierstube a koštovat. Řekl jsem si na začátek o litrovky a dostalo se mi vysvětlení, že se do nich dává samozřejmě jen základní víno určené do restaurací, navíc docukřené. Ochutnali jsme tři, ale nebudu je komentovat. Přívlastková vína byla o poznání jemnější a dokonalejší.

Všechna vína jsou v klasických štíhlých pistolích s tradiční etiketou. Neznámá vína s podobnou etiketou bych si asi ve vinotéce nevybral. Pokud jde o obal, víc mě přitahuje moderna. Tady jsem to naštěstí měl s ochutnávkou a tak jsem o výtvarném umění nemusel přemýšlet. V zásadě na Mosele převládá tradiční styl s lokálními kresebnými motivy a k orientaci v zatřídění a označení nestačí ani týden strávený v regionu, je nutno našprtat. V počátcích se jedinec nevyhne překvapením a chybám. Naštěstí mnohá překvapení jsou příjemná a chyby bývají snadno snesitelné, pokud už nejsou taky příjemné.

2011 Erdener Treppchen Riesling Spätlese trocken. 12,5% alkoholu, ve vůni přezrálé ovoce a v chuti suché, minerální až prachové a dlouhé. Výrazně minerální a výrazně suché. Jen pro milovníky suchých vín, ale i tak to některé může donutit sáhnout po něčem sladším.

2011 Ürziger Würzgarten Riesling Auslese trocken. 13,5% alkoholu a modrá břidlice jako podloží. V předchozích letech žádné suché Auslese nedělali, tohle je první. V chuti ještě sušší než předchozí Spatlese. Medová vůně, bublinka, grepová kořenitost a minerální závěr.

2010 Ürziger Würzgarten Riesling Spätlese trocken měl o stupeň plnější barvu než 2011 Erdener Treppchen, výraznou vůni vyzrálého až přezrálého ovoce, v ohlazené chuti podobnou grepovitou kořenitost a ne tak výraznou mineralitu. Nakonec bych si ze dvou suchých Spatlese vzal Erdener Treppchen, protože působí jako lehčí.

2011 Ürziger Würzgarten Riesling Kabinett feinherb je krásné voňavé pití, ve kterém ani trochu vyšší zbytkový cukr nedokáže potlačit pěkný minerální závěr. Koupit!

2008 Ürziger Würzgarten Riesling Kabinett má už ve vůni stopu petroleje, o něco míň je petroleje v chuti. V chuti je pěkně sladký, kulatý, nazrálý. 88 bodů v ročence Gault & Millau 2010. Nejspíš by si podobné hodnocení udržel i letos, samozřejmě podle toho, kdo a jak by hodnotil. Já mívám problém s vyššími hladinami toho, čemu se pejorativně říká petrolej nebo Barvy a Laky (méně pejorativně třeba chemické tóny). Tady je to jako připomínka času dobře zakomponované do spousty ovocných chutí a neruší mě to. Když už petrolej, tak nějak podobně!

2010 Erdener Treppchen Riesling Spätlese Halbtrocken. Výrazná barva, ve vůni zralé ovoce a těžká květinová vůně. V chuti živé, s výraznou kyselinou, s typickou mineralitou. Očekávaný příliv cukru se nekoná, (německý Halbtrocken znamená 9-18 gramů cukru, ale moselská kyselina je vyhlášená a dovede zkrotit i mnohem víc cukru) není to úplně suché, ale díky vyváženosti kyseliny, cukru a minerality působí spíš suše. Koupit – tohle mě vzalo! Doplňující poznámka – pil jsem jen pár vín z vinice Erdener Treppchen a byly to asi nejvíc minerální ryzlinky, co znám. Příznačně se ta mineralita projevuje i v Erbesových vínech, v přímém porovnání vyznívají sice jeho Ürziger Würtzgarten jako příjemnější vína, ale jako výrazně minerální ryzlinky u mě prostě vedou vína z Erdener Treppchen a budu se po nich pídit dál.

Pak toho bylo víc, rukopisné poznámky mám ještě o sedmi vínech, a to jsme do Velkých Slaďáků nešli. Parádní byl 2011 Ürziger Würzgarten Riesling Kabinett s 8 % alkoholu a 65 gramy cukru. Ten cukr bych neuhodl, dostat to vychlazené na letní zahradu, jen bych se rozblažil. Osobní poznámka: večer po namáhavém dnu s vyhlídkou na další pracovní den je víno (záměrně nepíšu moselský ryzlink 🙂 s osmi až jedenácti procenty alkoholu prostě ideální.

2008 Ürziger Würzgarten Riesling Spätlese „Kranklay“ je víno z nejlepší polohy, kterou Erbesovi mají na jmenované vinici. Vyrobilo se ho jen 800 lahví a letos ho bude asi polovička. Velmi výrazné, parádní. Hodně mě bavilo 2011 Ürziger Würzgarten Riesling Spätlese školený 11 měsíců na kvasnicích. Stefan Erbes začal s delším ležením na kvasnicích experimentovat před pár lety a na výsledek je pyšný, má proč. Jemnost, finesa, je nepřehlédnutelná. A jak už to na Mosele chodí, ze dvou sektů (Trocken a Brut) bych si vybral ten sladší.

Jak mají lahve tradiční etiketu, tak jsou vína naopak naprosto moderní. Všechna svou štíhlostí a střídmostí přiznávají německou tradici, ale jsou správně zaměřená, moderně soustředěná na čistý ryzlinkový projev a výraz dané vinice. Erbesovy ryzlinky mají suverénní projev v celé škále od suchých přes příjemně pitelné halbtrocken a feinherb až po opojné Auslese. (Tím nepopírám, že jsem vždycky propagoval alsaské ryzlinky, o kterých kamarád ryzlinkář Ivan Dramlitsch říká, že jsou „barokní.“ Když už nějakou ryzlinkovou renesanci nebo modernu, tak z Německa!)

Všechna vína byla krásně čistá a dlouhá, s přiznanou mineralitou, která se příjemně prosazovala i u těch sladších kousků. Ročník 2011 se mi moc líbil, vyzrálostí, plností, ovocností, ale i skoky do ročníků 2010 a 2008 ukazovaly, jak umí ryzlinky báječně vyzrávat v lahvi. Kdybych měl ještě sestavovat třinácté Komunitní bedýnky, už bych věděl, co do nich vybrat!

A nezapomeň, že Itálie chutná jinak v Itálii a jinak doma! varoval mě nedávno kamarád. Už jsem tu mnohokrát psal, že obrovský talíř pod pizzou a výhled na toskánské kopečky se zapadajícím sluncem (případně na moře atd… :o) katapultuje každé víno o dvě třídy výš, i o Brennerském paradoxu. Jenže to platí i obráceně. Víno na které máte ty skvělé vzpomínky z dovolené působí o dva měsíce později v deštivém září nedomrle a vyhasle. V čem to může být?

Občas se tady rochním v psychologických souvislostech požívání (a hlavně užívání si) vína, ale to je jen půlka pravdy.

veršoval v pohádce Pavel Šrut, oblíbený autor mých dětí (četl jsem jim to před spaním už nejmín stokrát, i v Toskánsku). Prostředí a prázdninová nálada dělá hodně, ale ne všechno. Druhá půlka pravdy o tom, proč víno z dovolené chutná doma hůř, je – bohužel – špatný výběr vína. Vysvětlím: spousta vína se v Itálii vypije rovnou v místě původu díky turistům. Laciná vína vylepšená dobrým vesnickým jídlem a úchvatnou večerní scenérií tečou proudem, předtím jste se celej den koupali v moři nebo se plahočili po vyprahlých toskánských kopcích a vínu leccos odpustíte. Doma v Čechách po návratu z kanceláře vaší pojišťovny, reklamní agentury nebo obchodního oddělení telefonního operátora už celodenní komplexní zážitek z dovolené nedoženete. Průměrnému nebo špatnému vínu už nepomůže slunečná dovolená ani šplouchání moře. Zbývá jen ta základní pravda, totiž jestli je víno samo dobré. In vino veritas!

A když není, tak se přihlásí ty staré známé blbé pravdy: že italské víno chutná v Itálii jinak než doma :o))) Proto jsem byl tak opatrný. Už dva roky jsem nadšený z Vernaccie Simona Santiniho, ale zachovával jsem nejvyšší opatrnost. Vernaccia di San Gimignano je jen lokální odrůda (Italové jim říkají autochtonní), která se pěstuje v okolí toskánského Manhattanu, San Gimignana. Prý se jí vyrobí ročně asi půl milionu litrů, říkal mi v červnu italský vinař v Perugii: kdyby každej druhej Pražák vypil ročně litr, nezbylo by už nic :o) Tradičně dávala řídká vína s příjemnými ovocnými a květinovými aromaty a výraznou, někdy až nepříjemně výraznou mineralitou. Našel jsem několik vín, které tyhle handicapy dokázaly překonat, a nejvýrazněji se to dařilo Vernacciím z Tenuty Le Calcinae, tedy od Santiniho.

Ve skutečnosti mi chutná doma na zahradě líp, než v Toskánsku. Nejspíš proto, že přímo tam jsem si ještě nebyl jistý (proto jsem si taky koupil rovnou čtyři lahve). Barva je světlá citrónovka. Ve vůni typické ovoce, květiny a mineralita. Meruňky a broskve, ale díky nižší kyselině si to s ryzlinkem ani Sauvignonem nespletete. Chuť je nečekaně plná a svěží s příjemnou kyselinou a už v nástupu jde do meruňkových tónů. Je to lehké víno, ale není řídké ani vodové. Santini dělá Vernacciu v nerezu a nechává ji dlouho zrát na kvasnicích, proto ta plnost chuti. Svěží dojem podtrhuje jemná perlička na jazyku a odrůdovost přiznává minerální závěr. Neruší, je dobře zakomponovaný ve středně plném těle.

12,5% alkoholu a bezvadně pitelné – než jsem napsal konec textu, zmizelo z lahve půl litru. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli není Vernaccia a její středoevropanům neobvyklé chutě příliš velký risk v Komunitních Bedýnkách, ale sobectví zvítězilo: tohle víno chci na zimu! Jestli se mi povede zorganizovat v září další bedýnkový dovoz, tahle Vernaccia by v něm neměla chybět.

Třeba jen jako důkaz, že dobrá toskánská vína můžou doma chutnat stejně dobře, jako v Itálii.

No dobře, já vím… V té zelené a sluncem rozpálené zemi chutná všechno líp.

Narozeniny jsem letos oslavil už týden předem, Caiarossou 2008. Novým ročníkem vína, o němž jsem už tady psal.

Úvodní informace o vinařství je tady (web), takže shrnu jen v několika slovech: biodynamický projekt s nově vysazenými vinicemi (1999 a 2000) s neobvyklou hustotou vinic a striktně náročným zpracováním vína ve sklepě. Tentokrát bez barvitých historek a podivínských postaviček, i přes biodynamické zaměření jde o moderní mainstreamové vinařství. Jak jsem tady několikrát zveřejnil svoje dohady o tom, že díky suchému počasí se v Toskánsku daří biodynamice líp než v deštivém Česku, vinohradníkovy poznámky o Caiarosse to potvrzují, cituju z webu: Od 20. června do půlky října 2008 bylo velmi suché léto s pouze jedním deštěm v každém měsíci (vždy patnáctého nebo šestnáctého v každém měsíci pršelo). To se dá jenom závidět :o) Vysoká kvalita, ale malé výnosy.

Změna je život a tak se s novým ročníkem změnilo i složení vína. Přibylo Cabernetu Franc (29%), podstatné jsou podíly Merlotu (16%), Petit Verdotu (16%), Syrahu (14%) a Alicante (14%). Dále Cabernet Sauvignon (8%) a Sangiovese (3%). Poznámkám o suchém létě odpovídají i nízké výnosy, tentokrát výrobce uvádí průměrnou sklizeň jen 28 metráků z hektaru.

Proměnlivé složení mi trochu vadí, protože se víno ročník od ročníku proměňuje. Naopak mě baví střídmá až strohá adjustáž, míň údajů už snad přední etiketa ani obsahovat nemůže. Ve skleničce je víno temně rudé až do kávových tónů, s oranžovým meniskem a ne úplně jiskrné a čiré – zřejmě bez filtrace. Vůně je hluboká a pestrá s převládajícím černým ovocem, od višní až po černý rybíz a lesní vůně. Voňavá nasládlost naznačuje vyzrálost hroznů. Chuť je zpočátku hodně sevřená s pikantní kyselinou a tóny černého rybízu, ostružin a višní. V pozadí je ještě hodně svíravých tříslovin, které nedají chuti doznít. Hodně plné víno s velkou budoucností – zvědavost mě hnala otevřít ho už dnes, ale na další lahev si klidně rok nebo dva počkám. Vyšší cena (40 EUR ve vinařství) mi v tom pomůže, ale nejlepší čas na tohle víno bude spíš za pět let.

Kdyby snad chtělo Ministerstvo kultury nebo Evropská unie spozorovat bloggery, už předem se hlásím o grant na psaní o víně z Toskánska. Odpolední siestě s notebookem pod pergolou v letním větříku se nic nevyrovná a řádky naskakují samy. Jedno červencové dopoledne jsem s dětmi zajel do San Gimignana na zmrzlinu (zmrzlinárna na zdejším náměstí má titul Mistrů světa ve výrobě zmrzliny v letech 2006-2009) s hodinovou zastávkou v Tenuta Le Calcinae se Simonem Santinim.

Tenuta Le Calcinae leží na předměstí San Gimignana, jednoho z nejvíce navštěvovaných toskánských turistických cílů. Simone Santini se vyučil vinařství na univerzitě v Sieně, první vinici vysadil v roce 1986 (pochází z ní barikovaná Vernaccia Vigna ai Sassi) a samostatně vinaří od roku 1993.

Vyhlédl jsem si ho už loni, uhranula mě jeho základní Vernaccia. Loni jsem nakonec návštěvu nestihl, letos to byla absolutní priorita programu. Vernaccia 2011 zaujala o poznání robustnějším tělem, než bývalo v kraji zvykem, a vybalancovanou ovocností a mineralitou. Výrazná mineralita je pro Vernacciu typická, s tělnatostí a ovocností to bývalo slabší. Simone to všechno vysvětlil delším ležením na kvasnicích s tím, že mošt se musí stáhnout z hrubých kalů a vyčistit, a následně může po prokvašení zůstat na kvasničních kalech libovolně dlouho. Barikovanou Vernacciu jsme spolu neochutnali, neměl ji nalahvovanou (ale ochutnal jsem ji sám už dříve a psal o tom tady).

V ceníku měl další víno, které bylo aktuálně vyprodané, „Ingredienti Uva 2011.“ K tomu řekl, že to byl loni jeho první pokus o víno bez síry a že to byl velký úspěch. Vyrobil ho málo, protože si nebyl jistý výsledkem, a bleskově se vyprodalo. Příští rok ho vyrobí víc, ale jedním dechem dodal, že to velmi závisí na ročníku. Do takto připravovaného vína musí přijít jen stoprocentně zdravé a vyzrálé hrozny, jakákoli nepřízeń počasí (například pár deštivých dnů, cituju vinaře) to může zhatit. Připomněl mi tím moje vlastní pochyby o smysluplnosti biodynamického hospodaření v Česku, kde je mnohem větší tlak chorob révy. Nechci přehánět obdivnou představu o Toskánsku jako o regionu, kde ve vegetačním období pršívá jednou za měsíc, ale diplomaticky řečeno jsou tam podmínky pro biodynamické hospodaření nebo bezzásahové sklepní postupy mnohem příznivější, než na Moravě. A mimochodem, v ceníku vidím poznámku, že všechny výrobky pocházejí z certifikované organické produkce. Miluju vinaře, kteří něco takového během hodinové ochutnávky vůbec nezmíní a věnují se návštěvě a vínu.

Chianti Colli Senesi 2011 (8 EUR) bylo jednoduché víno určené ke každodennímu pití. Nic zásadního, ale příjemné víno k jídlu. „Gabrielle“ Rosso Toscano IGT 2007 (12 EUR, Merlot) mě moc nedostalo. Evidentně pokus o ambicioznější, plnější víno, ale v chuti převládaly třísloviny a v celkovém dojmu jistá neuspořádanost. „Teodoro“ Rosso Toscano IGT 2007 bylo něco jiného, výrazně vybarvené, bohatě aromatické a elegantně ovocné víno. Santiniho pokus o Supertoskánce (70% Sangiovese, dále Merlot a Cabernet Sauvignon), nepřetěžkaný, spíš jemný a vyvážený. To mě bavilo moc. Simone se pochlubil faxem, podle kterého víno zrovna dostalo 91 bodů od Roberta Parkera. Poradil jsem mu, aby ho ještě na půl roku přelil do nových barikových sudů, a dostane tam 95 bodů. Přežehnal se křížem a něco italsky mumlal, ale nevyhnal mě. Zdá se, že s narůstajícím poklesem evropské ekonomiky (a turistiky) hledají italští vinaři stále více odbyt v zahraničí. Ti připravenější za oceánem, ti méně připravení v Česku…

„Santa Maria“ Chianti Colli Senese Riserva 2007 (15 EUR) byla parádní. Komplexní, strukturované, bohaté víno. Stejná třída jako Teodoro, ale podrobnější poznámky dodám teprve po klidnější domácí degustaci.

Vinařství leží kousek pod městečkem San Gimignano (předměstí Santa Lucia, zrovna u příjezdové cesty z Volterry) a příjezd nabízí milionové výhledy na panoráma středověkých mrakodrapů. Vinař je italsky přátelský a pohostinný, během hodinové degustace neustále anglicky bavil moje děti, takže jsem se mohl nerušeně věnovat vínům. Je přirozeně sebevědomý a bez přehnané sebestřednosti pyšný na svá vína, až by se mi chtělo napsat, že si je vědomý jejich kvality a vyjímečnosti. Vína jsou zřetelně zakotvená v místní tradici a zároveň současná a moderní, a osobitým způsobem tradici rozvíjejí a posunují dál. Některá vína jsou zatím v kategorii experimentů s nevyjasněněným osudem (barikovaná Vernaccia nebo Gabrielle), ostatní svou kvalitou přesvědčují už nyní.

Začátek víkendu jsem prožil bez kafe ke snídani a bez vína k večeři. Naštěstí to trvalo jen od pátku do soboty, ale za podobných okolností a s dětma bych to vydržel častěji.

V pátek ráno jsem přes proměnlivou předpověď počasí zavelel dětem, objednal v půjčovně třímístnou kanoi a vyjeli jsme na Vltavu. Byla to rychlá 24-hodinová šichta, v pátek po čtvrté jsme dávali loď na vodu ve Vyšším Brodě (my vodáci říkáme ve Vyšáku :o) a v sobotu ve čtyři jsme byli zase u auta zanechaného v Českém Krumlově. Sice jsme zmokli na prvním jezu ve Vyšáku, ale v sobotu jsme se opálili a odjeli ještě před prvními dešti, které potrápily Krumlov i Budějovice. Ani Jesse James by to nezvládl rychlejc.

Za tu chvíli jsme stihli projet trasu, kterou jsme před patnácti lety (kdy jsem byl na Vltavě asi naposledy) jeli skoro tři dny. Můj dvanáctiletý háček a osmiletý porcelán nekouřili, nechlastali, neopalovali se a pádlovali, takže jsme rychlostí budili závist a v musel jsem odmítat nabídky na výměnu háčků od mladších zadáků, kterým jejich háček nedal :o) Vodáctví se za ta léta, co jsem pauzíroval, notně změnilo. Zlepšily se jezy, kromě Jelení lávky, na které končí rekonstrukce se zpackanou propustí, která nažene loď do zdi, jsou všechny jezy bezpečně sjízdné. Ani jednou jsme se necvakli, po takové pauze a s nezkušenou posádkou – lepší důkaz neznám :o)

Bohužel se taky změnilo složení vodáckých part a celý obor se odporně zkomercializoval. Hustě obsazené kempy s cenami jak na letišti, spousta ukotvených „osvěžoven“ v režii Kapitána Morgana a božkovské palírny, které by udělaly alkoholika i z Mirka Dušína. Ne že bysme se zamlada vyhýbali pivu a rumu, ale vyhýbat se opilcům na raftech není ideální vodácký slalom.

Nechci nadávat na davy plavící se po Vltavě, kdyby se plavili na kanoích, bylo by to snesitelné. Ale tlupy podroušených rafťáků a jednotlivců rozvalujících se s plechovkou Gambrinuse v ruce na kruhu a tlačících se před jezy byly vážně otravné. Na krumlovské jezy se stály fronty, vodáci na nafukovacích plavidlech sjížděli všechno bez obhlídky ze břehu, ale za to se chaoticky cpali do každé mezery, kterou jsme chtěli využít k tomu, abysme se trochu rozjeli. Pod jezem jsme pak museli kličkovat mez těmi, co se cvakli a zoufale tahali loď a bagáž z proudu.

To nezměním, to je pokrok a nic se s tím nedá dělat, jedině vyjet mimo sezónu. Dětem se to líbilo. Asi to zkusíme znova v září.

O prvním setkání s vinařstvím Torre Raone jsem už psal tady, dnešní mladé Trebbiano jsem dostal z vinařství darem. Odrůda Trebbiano se pěstuje hodně ve střední Itálii a dává často vína s nelibou vůní zahnívajícího ovoce, nás amatéry a ignoranty pak často napadne, že vinař nechal hrozny zbytečně přezrát. To v lepším případě, v horším jsou vína vodová, zředěná vysokými hektarovými výnosy. Nevím, jak je to v případě Torre Raone s hektarovými výnosy, ale tohle Trebbiano je úplně jiný případ. Podle kusé informace na zadní etiketě to ani s hektarovými výnosy nebude přehnané, protože jde 42 let starou vinici.

Ve skleničce má světloučkou žlutou barvu, hodně světlou a odpovídající odrůdě i ročníku. Vůně je intenzivně citrusově ovocná a květinová, brzy po otevření lahve zabíhá až do čajových výluhů. Po výše zmiňované přezrálosti ani stopy. Doporučovaná teplota je 8-10 stupňů, po ohřátí na teplotu horkého toskánského večera se objevily až medově vyzrálé a bonbónové vůně. V chuti je úplně suché (až na padrť), s pěknou citrusovou kyselinou, zajímavou (až lehce štiplavou) kořenitostí a výrazným minerálním závěrem. Slušně dlouhé, lehké, ale překvapivě strukturované a intenzivní. 12,5 % alkoholu je tak akorát. Pokud jde o výrobní postup, skoro jistě si poleželo několik měsíců v nerezovém tanku společně s kvasnicemi, jinak si intenzitu vůně a chuti nedokážu vysvětlit. Web je tady.

Jako Popelka: víno pocházející z autochtonní (a podceňované) odrůdy a certifikované bioprodukce, udělané naprosto moderně. Cena je jako bonbónek nakonec – už jsem tady několikrát psal, že Italové stojí před branami, s velkými přebytky výroby, zajímavými víny a často i nízkými cenami.

Čtvrtek 5. července byl od začátku do konce úspěch. Ráno jsme s dětma vyspávali přes devátou. Na toskánských dovolených se skoro nemyjeme, prostě ráno navlíkneme plavky a skočíme do bazénu (stejný postup několikrát denně a večer:o). Za minutu mě z bazénu vytáhl náš pan domácí, volal „Signore Bicchiére!“ a nesl v náručí povědomou bílou kartonovou krabici. Týden před dovolenou jsem využil degustace s obchodníkem vinařství Torre Raone (Marche) a požádal ho o zaslání degustačních vzorků. Popravdě jsem nabídl, že si zásilku zaplatím a že mi ji navíc můžou poslat poštou na adresu mojí italské dovolené. Nakonec přišlo šest lahví bezplatně, bezvadně zabalené v polystyrénovém výlisku. Teď musím zjistit, jestli jsem se při první ochutnávce v Praze nespletl a jestli vína jsou skutečně tak dobrá nebo zajímavá, jak se mi jevila napoprvé. Hned jsem zalitoval, že jsem si s sebou nepřivezl podrobnější materiály o vínech, protože otevírat je na dovolené bude trochu jako košt naslepo: Pecorino, Trebbiano, Montepulciano a Sagrantino moc často nepotkávám. Pecorino bude hádám vyžadovat ovčí sýr :o)

Po snídani v kavárničce v Ponteginori jsme zajeli do osm kilometrů vzdáleného Querceta a vinařství Marchesi Ginori Lisci (horní fotka je ukradená z jejich webu). O vinařství jsem tu psal několikrát, dvakrát už byla jejich vína v monteskudájských Komunitních Bedýnkách (a pár mlsných čtenářů si je následně doobjednávalo:o) Dobře, že jsem tam zajel, z plánovaných 45 minut bylo 90, rezervace míst na nedělní večerní operu na hradním náměstíčku (La Traviata) a dlouhé povídání s vinařem Kenem Lenzim. Ochutnávali jsme vína aktuálního ročníku 2008 a novinky z ročníku 2009, připravovaného na příští sezónu. Ty ještě nejsou v prodeji a letos ani nebudou. Lenzi nebyl spokojený s tím, že nová vína ochutnáváme předčasně, že potřebují ještě vyzrávat, ale pro mě bylo srovnání s předchozími ročníky přesvědčivé. Spojení francouzského vinaře s málo známou toskánskou denominací může vypadat nečitelně, ale snaha o větší eleganci a vyváženost je při srovnání více ročníků zřejmá.

Campordigno, které odvážnější část čtenářů zná z Komunitních Bedýnek, je základní Merlot a směřuje od původně taninového projevu v ročníku 2006 k jednoduššímu výrazu a slabší strukturovanosti (2009). Bezvadné víno k jídlu a vstupní víno pro ty, kteří budou chtět poznat víc. Lupo je Cabernet Sauvignon a razantně se zlepšil poté, co Lenzi změnil složení nejvyššího vína, Castello Ginori. Do toho původně šly nejlepší hrozny CS a Merlotu, ale od ročníku 2008 bude Castello čistý Merlot. Tím se zároveň uvolnily nejlepší hrozny CS pro Lupo. Změna je výrazná, Lupo 2007 jsem ještě do komunitních Bedýnek nedal, 2008 je typický projev Kabernetu, mladý ročník 2009 je trochu netypický, ale pro mě mnohem příjemnější a elegantnější Cabernet Sauvignon. Prostě jako když Francouz vyrobí kabernet v Toskánsku :o)

Už jsem napsal, že Castello Ginori, nejvyšší (nejdražší :o) víno podniku je od ročníku 2008 čistý Merlot. Ročník 2008 má ještě hodně tříslovin a je trochu robustní, ale nová nuladevítka je prostě francouzská elegance. Už jsem viděl Francouzku čekající v květnu na rande, tomu se nedá odolat. Lenzi radil rok počkat, já bych to pil hned.

Co na mě udělalo největší dojem? Přesunutí všech vín do kategorie DOC. Až do ročníku 2007 bylo Castello Ginori zatříděné jako IGT Toscana, složení cuvée, Cabernet Sauvignon a Merlot 50:50 nic jiného nedovolovalo. Když to Lenzi změnil na čistý Merlot a DOC Montescudaio, ptal jsem se ho, jestli není lepší víno prodávat jako Toscana IGT než jako neznámé DOC Montescudaio, protože lidi všeobecně pozitivně reagují na značku TOSCANA. „Naše politika je využívat DOC, i když je málo známé,“ řekl stručně. „Je to větší záruka pro spotřebitele.“

Předpokládám, že Ken Lenzi, současný ředitel (a bývalý zástupce sklepmistra vinařství Ornelaia) je ambiciozní a jeho cílem je táhnout malé monteskudájské vinařství nahoru. Líbí se mi, že si nezkracuje cestu vyčůranými zkratkami. Imponuje mi ohled na spotřebitele, viz citovaný výrok o zatřídění vín. Myslím, že celá řada pěti vín včetně bílého Virgola je konzistentní a ucelená a pokud jde o víno, dělá je vinařství podle svého vlastního přesvědčení (nejlepším důkazem je prudký pokles produkce nejdražšího vína Castello Ginori při zachování cen všech vín). Že se přitom nesnaží zapůsobit na konzumenty „moderními“ marketingovými prostředky je bonus, ale docela dobře to sedne s konzervativní imidží staré toskánské rodiny, o které jsou písemné zmínky už někdy ze 14. století.

Podrobnější degustační poznámky k jednotlivým vínům přidám, až si některé otevřu doma. V Quercetu jsme s Lenzim probrali všechno možné od společenské situace ve střední Evropě a světové ekonomiky až po pěstování révy v Toskánsku, ale poznámky jsem si nepsal.

Darem od dovozce, otevřel jsem si ho pozdě večer jen na uklidnění, jako oddech, a překvapilo. Není to žádná oddechová četba, žádný Rodokaps, naopak víno vyžaduje soustředění.

Už barvou, zlatou s červenými odstíny, naznačuje, že se víno pořádně nalokalo kyslíku a že to nebude žádná průmyslová záležitost. I ve vůni je patrná oxidace, nazrálost, kmínový chléb, vanilka a dřevo. V chuti je úplně suché, s výraznější citrusovou kyselinou, až šardonkovitě máslové a minerální, ale pořád ještě neučesané a (navzdory nazrálé vůni) hodně mladé. V chuti je to ještě pořád divočina a oříšek pro milovníky autentických a tradičně vyráběných vín.

Jen pro úplnost doplňuju z webu dovozce, že jde o čistě odrůdové víno „z oblíbené portugalské odrůdy Antao Vaz“ a vyráběné jen v nejlepších ročnících (2004,5 a 9). Ten večer jsem hledal něco jednoduššího, takže to úplně nesedlo, ale hledačům oxidativně připravených vín vřele doporučuju!

A rovnou přidám promo na degustaci dovozce VPV Praha ve Viničním Altánu v Grébovce, kde se budou v pondělí 28. května ochutnávat vína z Fonte Mouro (a snad i tohle, ale nezaručuju).

A malá domů, self-promotion na aktuální alsaské Komunitní Bedýnky: přihlášky se mi jen hrnou, ale netradičně budu objednávat dříve, takže objednávejte do středy nebo do čtvrtka, potom už může být pozdě.