V neděli brzo odpoledne proběhlo druhé kolo zkoumání hunawihrských vín (všechna dnes zmiňovaná vína pocházejí z družstva Cave de Hunawihr). K zavínění jsem použil zbytky dvou základních ryzlinků z prvního kola. Jestli některá odrůda v prvním kole zaostala za očekáváním, byl to právě ryzlink. Takže jsem začal přechutnáním medajlového ryzlinku 2010, který měl medovou vůni, slušnou kyselinu, ale chybělo mu vzrušení – prostě nadšení vypadá jinak.

O poznání svěžejší byl Riesling 2009 Vieilles Vignes. Podle etikety patří stále ještě do základní řady, i když název Staré keře vzbuzuje vyšší očekávání. Světlá citronová barva, vůně zpočátku ještě zavřená, svěží ovocná chuť s citrusy a s minerálním závěrem. Hodně suché, sušší než předchozí medajlový ryzlink, i díky tomu asi vystupuje v závěru mineralita. Pěkné a i přes relativní stáří vůbec ne utahané. Na druhou stranu víno i projevem patří do základní řady, je to přímočaré, jednoduché pití, ale v téhle kategorii hodně dobré.

Riesling Silberberg 2009 se odlišuje už etiketou – vína z lepších vinic (a nemusí jít jen o Grand Cru) v Hunawihru lahvují pod názvem vinice a s bílou etiketou, aby dali najevo odstup od základní řady a zdůraznili individualitu jednotlivých vín. Silberberg má o odstín výraznější barvu, ale zase ji musím popsat jako citronovou žlutou. Těžší vůně s medem a citrusovými plody, koncentrovanější suchá chuť s medově-kořenitým tónem shodným s vůní. Kyselina se nese spíš v teplejších pomerančo-grapefruitových tónech, v závěru se projeví i grapefruitová hořkost a mineralita. Konečně se dostávám ke složitějšímu projevu, k terroirovým vínům! Vína základní řady zřejmě pocházejí z různých vinic, výsledkem je sice čistý odrůdový projev, ale bez výraznější individuality.

Riesling Grand Cru Osterberg 2010 je podle barvy hodně mladé pití, to mohlo ještě rok či dva počkat. Ale vůně překonává všechny předchozí ryzlinky, je těžká, květinová, medová do přezrálého ovoce. V chuti suché a koncentrované, s výraznou citrusovou kyselinou, svěží víno. Hodně tradiční ryzlinkový projev, chce se mi napsat archetypální suchý ryzlink. Řízný a ostrý jako břitva :o) To se nekupuje po lahvích, ale po krabicích!

Riesling Grand Cru Rosacker 2010 při nalévání drobně perlil, ale rychle se vyčistil. Má nasládlou bylinkovou vůni, typickou svěží kyselinu. Je opět suchý (aspoň podle mojí chuti, podle technických dat s 8 gramy zbytkového cukru) a výrazně minerální, hádám na velký potenciál k archivaci. Paráda!

Riesling Grand Cru Schoenenbourg 2009 má nejnazrálejší barvu (aneb další odstín citrónové žluti :o). Herbální vůně jde až do bonbonových tónů, v chuti je výrazný zbytkový cukr (polosuché?), vyvážený pěknou kyselinou. Nazrálé tóny a v závěru se zase výrazná mineralita prosazuje i přes vyšší hladinu cukru. V dochuti už teď náznakově barvy a laky, grapefruitová hořčinka. Elegantní a nejspíš i dlouhověké (dodatečně jsem si na vlastním blogu vygůglil, že se dá docela dobře pít i po pěti letech, je to tady), i když bych po předchozích suchých ryzlincích ocenil ještě výraznější kyselinu.

Koukám, že jsem byl při popisu ryzlinků hodně strohý, tak to musím uvést na pravou míru a dát průchod nadšení. Všechny tři Grand Cru ryzlinky stojí v Hunawihru pod 11 Euro (asi 280 Kč). Vlastně jediná relevantní výhrada může směřovat k tomu, že jsem je ze studijních důvodů ochutnával příliš mladé. Popravdě se mi chce řvát nadšením, protože z degustovaných vín mám materiálu ne na jednu, ale nejmíň na dvě Komunitní Bedýnky :o)

Ze tří koštovaných Pinotů Gris z ročníku 2010 (Muehlforst, Grand Cru Froehn a Rosacker) překvapil Muehlforst výraznější kyselinou a svěžestí. Ze dvou Grand Cru jsme se shodli na Rosackeru, díky koncentrovanosti a lepší harmonii. Bavil mě i Gewurtztraminer 2010 z Muehlforstu, ale oba Grand Cru tramíny (Schoenenbourg a Rosacker) zmizely dřív, než jsem se dostal k psaní podrobnějších poznámek. Podle technických dat by v šeďáku z Rosackeru mělo být přes 40 gramů zbytkového cukru (husté, že by se to dalo jíst vidličkou?), přesto cukr nedokáže zakrýt příjemný minerální závěr. Šedý Pinot i tramín se v Alsasku dělají se zbytkovým cukrem, můj dohad je, že to je především proto, že zbytkový cukr pomáhá k rozvinutí typické odrůdové aromatiky.