V jednom z předchozích textů jsem chtěl vtipkovat o tom, že o českém (moravském) víně je v Evropě mizivé povědomí a že teď máme (konečně!) možnost proniknout do vinařských zpráv. Bohužel jen se zprávami o dalším milionu litrů vína „neznámého původu“ z Templářských sklepů.  A už je to tady, zprávu přináší Decanter, největší evropský časopis o víně. Hádám, že zpráva o tom, že Templáři odmítli vpustit kontrolu (které dokonce asistovala Policie) do provozu, bude asi v Evropě nepochopitelná, takže se můžeme těšit, že se o našem vinařství konečně bude v Evropě víc psát.

Naproti tomu o Burgundsku se ve světě referuje mnohem podrobněji: Decanter přináší tady zprávu, že v Meursaultu změnilo majitele hned sedm hektarů vinic (včetně vinařství). Zaplacená částka přesahuje 12 milionů dolarů, tedy něco přes 230 milionů korun. Srovnání těch dvou zpráv z Decanteru by mohlo i ty největší domácí patrioty připravit o optimismus.

Jestli vás matou názvy exotických odrůd jako Zinfandel, Aglianico, Verdicchio nebo Mourvedre, potom připomínám, že svět vína je široký a na znepokojivá znamení bohatý asi jako detektivky Agathy Christie. Písňovou nápovědu pro studenty Institutu Masters of Wine předvádí na youtube.com Richard Hemmings, o kterém Bertrand Celice píše, že spolupracoval na webové stránce Jancis Robinson, MW. Hezky se bavte a představte si, jak exotický může být pro Francouze nebo Angličany takový Zweigelt (pokud vydržíte až do konce písně). Nebo si představte českou verzi písně…

Pokud by se v Čechách našel vinař – klavírista s kabaretními sklony (Ondro?!), nabízím českou verzi písničky: Agni, Alibernet, André, Ariana, Aurelius, Auxerois, Cabernet Moravia, Cabernet Sauvignon, Děvín, Domina, Dornfelder, Frankovka, Fratava, Hibernal, Chardonnay, Irsai Oliver, Laurot, Lena, Malverina, Merlot, Modrý Portugal, Muller Thurgau, Muškát Moravský, Muškát Ottonel, Neronet, Neuburské, Pálava, Rinot, Rubinet, Rulandské bílé, Rulandské šedé, Rulandské modré, Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský, Sauvignon, Sevar, Svatovavřinecké, Sylvánské zelené, Tramín červený, Veltlínské červené rané, Veltlínské zelené, Veritas, Vrboska, Zweigeltrebe… a ostatní…

Pročítám 87. číslo Vínorevue s výsledky soutěže Prague Wine Trophy. Podle všeho si soutěž stále drží (v našich končinách) vyjímečnou úroveň. Vypadá to, že zejména obchodníci se vůbec neobávají dát porotě soutěže vplen svoje vína a že porota se vůbec neobává rozhodovat poslepu :o) a tak to prostě má bejt. Z celoročního resumé pro mě vyplývá obrat k rakouským (a italským) vínům. Tím vůbec nemyslím bodové hodnocení vín, ale výběr kategorií, ve kterých se soutěží, ale naštěstí zůstávají i kategorie důležité pro domácí vína, Ryzlinky a Rulandy. O to víc se těším na další ročník (jaké kategorie pořadatelé vypíší?) a samozřejmě, jako přízemní konzument na další Galadegustaci soutěže 24. ledna v hotelu Crowne Plaza. Popisoval jsem na blogu všechny tři předchozí přehlídky, takže ji můžu doporučit: je to asi nejlepší domácí degustace.

A rovnou se zmíním ještě o jedné, mnohem komornější akci. Hned den poté, 25. ledna, pořádá úvodní degustaci nový dovozce sardských vín Convex s.r.o. (web je tady) ve vinotéce na Karlově náměstí č. 17. Jako fanoušek italských Vermentin se těším. Leden je sice pro okus Vermentin nouzový termín, ideální konstelace je letní zahrada, grilované ryby a šestka Vermentin z loňské sklizně, ale jak už jsem tady psal, po létě se mi stýská a Vermentinu budu fandit i v lednu.

Jako každý rok mi kazí náladu zimní nedostatek slunečního světla. Letos je to lepší o sněhovou nadílku a bílé vánoce, ale přesto teď častěji listuju fotkama z letní dovolené a vzpomínám na letní atmosféru. Už před lety jsem prokoukl, co je na dovolené u moře nejlepší – s odjezdem do cizí země se odstřihnu od domácích trablů. Za letní dovolené v roce 2005 jsem v televizi a v novinách narazil na zmínku o Česku jen jednou, když Liverpool se Šmicrem a Barošem vyhrál Ligu Mistrů. I teď, deptaný zimou, se utíkám ke vzpomínkám na letní Itálii a k horkem vyprahlému Chianti Classico. 

Záměrně jsem si koupil jeden z mála „slabších“ ročníků, protože jsem si chtěl vyzkoušet, jak dokáže stárnout dobré Chianti Classico. U vín kupovaných ve vinotéce to může být zkreslené špatným skladováním, ale tohle Chianti jsem koupil před půlrokem přímo u výrobce (19 Euro), kde by víno mělo být skladováno v ideálních podmínkách. O vinařství Brancaia jsem se už zmiňoval dvakrát, tady a tady.

Temně rudá nazrálá barva s čajovým odstínem. Ve skleničce nečisté, s viditelnými drobky depotu. Hluboká a z prvního dojmu nečekaně nakyslá vůně, v pozadí květiny a typické toskánské koření. Krásně vyrovnaná chuť s ustupujícími tříslovinami a poměrně výraznou kyselinou. Delší dochuť, jemné a koncentrované víno.

Jak se dalo čekat, druhý den odpoledne bylo víno o třídu lepší. Z vůně zmizel nakyslý podtón, vůně zjemnila a zklidnila. Totéž v chuti, je zrale ovocná, se zkrocenou kyselinou a třísloviny se projevují jen jako prachový závoj v závěru chuti. Je to hodně koncentrované, tipoval bych vyšší bezcukerný extrakt. 13,5% alkoholu, podle technických dat novějších ročníků hádám na (zhruba) 90% Sangiovese a zbytek Merlotu. Otáčím pokojový termostat na 30 stupňů a otvírám album s fotkama z italské dovolené :o)