Archiv pro měsíc: Leden 2008

Dvojitá ochutnávka 2 – Frankovka z Bořetic 2002, Stapleton & Springer

Dnes jsem chtěl psát o další dvojité ochutnávce, ale víno, kvůli kterému jsem to vše podnikal, André 2005 pozdní sběr od Znovínu, se mi tak strašně nelíbilo, že změním téma. Dostal jsem na ně velké doporučení a běžel jsem si ho honem koupit, ale nezískalo si mě, nepochopil jsem ho, nevím… To víno vyhrálo s 92 body (ze 100) v kategorii červených vín mezinárodní soutěž VINO FORUM 2007 ve slovenské Modře, jistě někomu bude chutnat, ale mně nechutnalo. Budiž to p.t. čtenářům i vodítkem, pokud toto víno znáte a líbí se vám, pravděpodobně se vám naopak nebudou líbit jiná vína, která tady doporučím.

Klik! Využiji tedy získaného místa a času k doporučení vína, které jsem si opravdu oblíbil, „Frankovky z Bořetic“ 2002 od bořetické firmy Stapleton & Springer. Píšu to tak obmyslně, protože to je nejspíš důležité – to víno není frankovka, ale „Frankovka z Bořetic,“ směs Frankovky (85%) a Svatovavřineckého, a firma Stapleton – Springer (jestli tomu dobře rozumím) není vinařství, ale distributor vín, vyrobených moravským vinařem Jaroslavem Springerem. A pro zajímavost, Craig Stapleton je bývalý americký velvyslanec v Čechách, později povýšený na velvyslance v Paříži. (Myslím, že o tom jednou mluvil Martin Stropnický, že jsou velvyslanecké posty, které se považují za odměnu, například Řím, já bych za ni považoval i Paříž…)
Úplně první víno s etiketou Stapleton & Springer jsem si odnesl na jaře 2006 z degustace znovínských vín (ha! – zase ten Znovín!), kde jsem si nic nevybral, a abych neodešel s prázdnou, koupil jsem si Modrý Portugal z Bořetic. Na první pohled mě zaujal design celé láhve, barevné sladění, a celý dojem byl korunován ve chvíli, kdy jsem Portugal otevřel a nalil do sklenky – z lahve teklo víno temné jako sražená krev, ten dojem byl skutečně mohutný, až jsem se lekl – to má být Portugal, který jsem do té doby znal jako řídké, světlé víno? Nevím, zda si adjustáž dělali v Bořeticích sami, ale klidně bych věřil, že je to dílo geniálního sochaře-designéra, ta láhev jako černý monolit s jednoduchou etiketou, sladění s temnou barvou vína… Obvykle se nezblázním z adjustáže, ale tady je to na pět skleniček z pěti možných, kdybych chtěl bodovat! Jestli se vám bořetické láhve taky tak líbí, napište mi do komentářů.
Podobně je to s touto Frankovkou, za barvu vína bych dal pět skleniček z 5 možných. Plná, tmavá, nazrálá, nevídaná barva. Podle vůně bych hádal, že hrozny vyzrály v jiné zeměpisné oblasti, vůně je elegantní a zralá, s tóny lékořice, švestek, ostružin a koření. Jemný závan kouře. Chuť je jemná a krásně vyvážená, působí teple s příjemně plně. Alkohol neruší, víno pobízí k dalšímu napití. Krása! Ani se mi to nechce psát, stála 200 Kč, a byla to dobrá koupě.
Když jsem před rokem rozmýšlel, co pošlu do Švýcarska jako dárek člověku, s kterým jsem strávil tři dny dovolené v Burgundsku, vybral jsem tuto Frankovku jako ukázku vína z typické domácí odrůdy, vytvořeného s netypickou elegancí.
TOPlist

Lyžařský report z rokytnických restaurací

Předsilvestrovská cesta do Krkonoš začala slibně – kostel ve Velkých Hamrech mi nápadně připomínal alsaské Églises, holt Sudety jako Sudety. Vlevo kostel v alsaském Orschwihru, vpravo ve Velkých Hamrech v Podkrkonoší. Následuje obrázkový seriál o krkonošském pohostinství.

Sněžná vášeň mojí ženy mě na přelomu roku odvála na hory – paní Skleničková si potřebovala potvrdit svou společenskou příslušnost k lyžující střední třídě, takže jsme sbalili obě děti, oblečení a několik lahví vína (kterými se utvrzuji o své příslušnosti ke střední třídě já) a vyrazili lyžovat. Z představ o příslušnosti ke střední třídě nás vyváděli někteří číšníci v krkonošských restauracích, pro které jsme všichni jen póvl.
Nebudu zde zveřejňovat pikantní rodinné historky o podvrknutém koleně paní Skleničkové a o tom, jak jsem po stu letech znovu začal lyžovat. Nebudu dělat reklamu ani sobě historkami o tom, jak jsem první den lyžoval v obšlém zimním kabátě, ani vietnamskému velkoobchodu oděvy a elektronikou, který mě druhého dne vybavil značkovou lyžařskou bundou (1.150 Kč). Zmíním se jen krátce o pohostinství. Jak jsem zjistil dotazem u paní Skleničkové, byli jsme v Rokytnici nad Jizerou, kde moje žena vypůjčila krásnou chaloupku (horní foto).
Ještě doma paní Skleničková podlamovala moji vůli k odporu prospekty opravdové italské pizzerie s opravdovou pecí na dřevo. První večeři jsme tedy měli v Pizzerii Genziana. Interiér je stylový, pizzu skutečně pečou v pravé peci na dřevo a mají dobré těsto, řecký salát byl O.K. Pokud si potrpíte na dlouhé čekání, přijdete si na své – po půlhodině čekání si zmatený číšník přišel ověřit objednávku – ale to nejpodstatnější je, že pizza sama byla mizerná. Zejména směs sýrů, kterou na pizzu používají namísto v jídelním lístku slibované mozzarelly, je skutečně podivná a dokáže vám zkazit večer, pokud máte pizzu rádi. Paní Skleničková to komentovala slovy „jen to obyčejné je pro nás dost dobré,“ ale když zaplatím za pizzu „Prosciutto e funghi“ 135 Kč, očekával bych něco lepšího.
Druhý den jsme se vypravili na oběd těsně před druhou hodinou do Hospůdky u Voctů, kde obsluha pracuje usilovně, ale bezvýsledně. Po 30 minutách jsem si samoobslužně vypůjčil jídelní lístek, po dalších 15 minutách jsme objednali (za tu dobu v narvané hospodě dostalo najíst 5 hostů). Za dalších 30 minut jsme byli po jídle a poklidně čekali (tentokrát už jen půlhodinku) na placení, nakonec jsem podlehl samoobslužnému pudu a šel zaplatit k pultu. Jídlo nic moc, inzerované borůvkové knedlíky dokonce místo borůvek osahovaly džem. Never more!
Odpoledne po silvestrovském lyžování jsme se báječně najedli v Music Clubu na náměstí (grilovaná vepřová panenka se smetanovou omáčkou s liškami byla fakt skvělá, útrata za 2 dospělé a 2 děti za 1000), ale když jsme se tam pokoušeli obsadit volný stůl na Nový rok před 18 hodinou, vrchní číšník nám sdělil, že stůl je sice rezervovaný až od 19, ale jídlo by nám nestihli uvařit. Naštěstí se nad námi slitovali v blízkém hotelu Krakonoš. Další den se odmítnutí v Music Clubu opakovalo, ale vrchní nám iniciativně nabídl vizitku s radou, abychom si příště stůl rezervovali. Paní Skleničková naletěla a chtěla rovnou zamluvit stůl na zítřek, ale (překvapivě) na zítřek již bylo vše obsazeno. Já jako milovník suchého britského humoru jsem to čekal.
Pokud jde o obsluhu, žádné námitky jsme neměli další večer v restauraci Roky, ale pár námitek by se našlo proti cenám a kvalitě jídla (půlkilová porce masa à la mixed grill vychladla dříve, než jsme ji rozdělili na talíře).
Poslední pokus jsme učinili v restauraci penzionu Matula – to nejlepší na konec, bez ironie. Ochotná servírka, dobré jídlo (i když mám podezření ohledně stáří krávy, ze které pocházela moje svíčková), rychlá obsluha s přístupem „není problém.“ Ale to je úděl všech dovolenkářů, že nejlepší pláž na koupání objeví až poslední den před odjezdem! Jak říká jeden z Murphyho zákonů, You always find something the last place you look. Na cestu domů nám po týdnu dokonce vyšlo slunce!
Jaké máte vy zkušenosti ze zimních Krkonoš?
Pokud jde o víno, nezahálel jsem, zjistil jsem dokonce, že alsaský Pinot Gris se nejlépe vychladí v kbelíku se sněhem, ale další texty o víně budou následovat v závislosti na mé píli.
TOPlist

Jan Vodňanský: Prorůstový stimul

Nejnovější sbírku básní „Prorůstový stimul“ (šestašedesátiletého) Jana Vodňanského vydanou slovenským vydavatelstvím Q-EX jsem dostal pod stromeček a recenzovat ji nebudu, nanejvýš obdivovat a citovat. (Pokud jde o kvalitu obrázků, omlouvám se a jako polehčující okolnost uvádím, že jsem na zimní lyžovačce v Krkonoších, jen foťákem a notebookem.) K tématu alkoholu a řidičáku jsem psal v srpnu, ale když má někdo smysl pro humor, dokáže to napsat v šesti verších mnohem výstižněji :

Chtěl jsem ze sbírky ocitovat v diskusi k nedávnému receptu na silvestrovské krevety, ale nakonec se mi tón básně nezdál k diskusi vhodný – tak DolceVito, speciálně pro Vás:
Jako reklama na cestovní kancelář zní verše na straně 74:
A ještě jednu bez názvu. Jen si nejsem jistý, kterou Paris má autor na mysli:
Vzdělané čtenářky mohou mít výhrady k satyrské tématice většiny básní (poznámka pro nevzdělané čtenáře: nezaměňovat se satirou. Satira se píše s měkkým i, satyr s tvrdým!). Přesto jde v autorově tvorbě o logickou vývojovou linii, jejíž zárodky se dají najít i v ranných textech. Vzpomínám si, jak už v lednu 1979 autor chladně odmítal názor jiné vzdělané čtenářky, které se nelíbilo téma klasického textu O Hubertovi (cituji úryvek: Jedné noci puberta/ překvapila Huberta/ nenadálou polucí/ tak to chodí po nocích…// Huberte ach Huberte/ tak si to tak neberte/ dívka není po ruce/ přijde noc a poluce.) Vzdělaná obdivovatelka tehdy po ránu zavolala autorovi domů, aby mu vysvětlila, že autor tak krásných básniček pro děti nemá zapotřebí psát lascivní texty jako je ten o Hubertovi. Holešovický Jefťušenko to komentoval : „na stole zatím chladla káva…“
Vodňanský proslul jako mistr slovních hříček :
Možná není úplně známé, že Vodňanský stojí jako inspirační zdroj za postavami králíků Boba a Bobka z televizních Večerníčků – postavičky králíků nakreslil Vladimír Jiránek někdy v sedmdesátých letech jako „loga“ protagonistů Vodňanského a Skoumala pro jejich pořad Králíci pokusný. V+S potom použili Jiránkovu kresbu na novoročenku, která inspirovala autory k seriálu pohádek, králíci V+S byli přejmenováni na Boba a Bobka…
Přesto Vodňanský neztrácí kontakt s všedním životem :-)))
Podstatným rysem autorovy osobnosti je optimismus a víra v lepší vlastnosti člověka (nebo přinejmenším očekávání lepších vlastností). Už jsem se setkal s charakteristikami, z nichž právníci vyšli hůře, než u Vodňanského:
Stojí za přečtení!
TOPlist

Riesling 2002 AOC Réserve Personnelle, Domaine Sipp Mack, Hunawihr, Francie

Vánoční čas – ryzlinků hlas!
Možná je to vyšším zbytkovým cukrem v alsaských ryzlincích, že si na ně teď v zimě vzpomenu častěji. Při shromažďování podkladů k tomuto textu jsem zjistil, že počátky tohoto rodinného podniku sahají do roku… 1698 – tak od těch už se dá koupit starší ryzlink!

V současné podobě vinařství funguje od roku 1959, kdy se François Sipp, vinař z Ribeauvillé, oženil s Marií Louisou Mack z Hunawihru. V dnešní době vedou podnik jejich děti. Hospodaří na 20 hektarech v okolí Hunawihru a Ribeauvillé, mají vinice na tamních Grands Crus Rosacker a Osterberg. Praktikuje se redukce úrody, lisují se celé hrozny v pneumatickém lisu. Mošt kvasí za řízené teploty v moderním zařízení. Další podrobnosti si už z květnové návštěvy v tomto podniku nevybavuji. Na horním obrázku vstup do vinařství.
Vybavuji si jen zamračené dopoledne s těžkými dešťovými mraky, mrholením a přeháňkami – typické počasí ve francouzských vinařských oblastech, pocit stoprocentní vlhkosti. Druhá obvyklá podoba počasí bývá naopak vedro s ostrým slunečním svitem – ale to jsem už v Hunawihru nezažil. Na horním obrázku je pohled z hlavní silnice na hunawihrský kostel – stejný pohled najdete na etiketách. Všechny dnešní fotky neoznačené panem Skleničkou pocházejí z webu Domaine Sipp Mack.
Barva vína je teple citronová žlutá, plnější, se zlatavými pablesky. Z tradiční alsaské sklenky vane typická koncentrovaná a nazrálá ryzlinková vůně (lípa, med). Z bordeauxského tulipánu sen šíleného chemikáře – naprosto nesmyslná chemická vůně. Po chvíli se i z tulipánu vymíchá hluboká medová vůně, ale stále ještě hodně odlišná od prvního dojmu z alsaské sklenky.
Chuť (stále ještě z tulipánovité sklenky) je jemná lučně medová s potlačenými kyselinami. Odhaduju, že se bude líbit ženám, ale ani já nejsem imunní. 13% alkoholu zpočátku není cítit, vše je harmonicky spojeno do jednoho dojmu. Při ochutnávání z alsaské sklenky je cítit víc kyseliny i výrazný minerální podtón – dnes hlasuji pro tradiční alsaské sklo! Zbytkový cukr je vyšší (dodatečně jsem zjistil, že 15 gramů/litr), ale nevadí ani mně, vyznavači suchých vín. Na dně poslední sklenky vločky depotu. Žádné benzinové vůně ani chutě.
Zkoušel jsem i třetí typ sklenky – z kulovité sklenky o obsahu 6 dl jde striktně medová vůně a harmonická chuť s výraznějšími kyselinami, než z alsaské sklenky. Chuť je vyváženější, než z burgundského tulipánu. Mé představě o tom, jak má vonět a chutnat uleželý alsaský ryzlink nejlíp odpovídají dojmy z alsaské sklenky. Na obrázcích nahoře i dole zimní vinice v Hunawihru…
Při nákupu ve vinařství (po podrobné ochutnávce několika dalších vín) víno stálo 9,80 €. Výborná koupě, užil jsem si každou kapku! Až při sepisování tohoto spisku jsem se dočetl, ročník 2002 zřejmě přál hunawihrským ryzlinkům – v Guide Hatchette 2006 dostal jejich Riesling Grand Cru Osterberg 2002 2 hvězdičky (ze 3 možných), a že právě dnešní ryzlink získal zlatou medaili na desátém ročníku (2007) soutěže „Riesling du Monde“ ve Strassbourgu. U jiného vína bych měl nutkání vtipkovat o zavádějícím označení „Réserve Personnelle“ na etiketě, protože ten text nemá oporu ve francouzském vinařském zákoně a zhola nic neznamená, ale u takto povedeného vína bych snesl na etiketě i Mickey Mouse. A abych předešel dotazům JČ z J.Svahu, rovnou dodám, že mám už jen jednu láhev a tu neprodám!
TOPlist