Všiml jsem si, že funguju jako stroj na těšení. Minulý týden jsem si domluvil rande, na které jsem se těšil, ale za chvíli mě napadlo, že jsem si ho neměl domlouvat hned na další den, ale až na konec týdne, abych se mohl těšit celý týden. Podobně to mám s některými víny, chodit kolem nich a plánovat, kdy je vypiju, bývá zábavnější, než je pak doopravdy vypít. Na Cohenův druhý pražský koncert jsem se těšil několik měsíců, teď je to pryč… ale bylo to báječný!

Leonard Cohen přijel s totožnou sestavou kapely, jako před jedenácti měsíci (už tehdy jsem to nevydržel a napsal o tom tady). Téměř shodný byl i playlist, přesto mám znova silný zážitek, navíc úplně jiný, než poprvé. Tehdy jsem byl doslova očarován Cohenovou osobností a seděl jsem na kraji desáté řady, kde nebyl moc dobrý zvuk. Díky loňskému koncertu jsem se připravil na velkou dávku charisma, kterou Cohen vyzařuje, takže jsem byl odolnější a víc soustředěný na samotné písničky. Z místa v první řadě jsem měl sice trochu překroucený krk od třiapůlhodinového vpravo hleď, ale taky absolutně kvalitní poslech z několika reprobeden na podiu, umístěných ideálně naproti mě. Navíc dokonalý kontakt s podiem – když Cohen při potlesku oznámil kapele, že budou hrát Gypsy’s Wife, slyšel jsem to jasně, i když to nešlo přes mikrofony.

Tak se ukázalo, že Cohen je v hudbě doma. Nejčastěji citovaný novinářský výrok ze sedmdesátých let (zase se od posledně nenaučil žádný nový akord) mi připadal neuvěřitelný – Cohen zpíval nové melodické variace v notoricky známých písních a zdálo se, že se šlapající kapelou za zády je uvolněný, hraje si a věří si nejen pokud jde o hru s verši, ale i v muzice. Ještě po třech hodinách na podiu, při přídavcích, mě ve First We Take Manhattan překvapil nasazením a nečekanou expresí v refrénech. Vyrozuměl jsem z toho, že ho to v pětasedmdesáti na podiu stále baví, i po těch třech hodinách zpívání.

Cohenité, komunita fanoušků, objíždějících jeho evropské štace, na webu nadšeně diskutuje nejen o tom, jestli už zase začal hrát Gypsy’s Wife a Partyzána (začal), ale i o drobných vtípcích během hraní. Největší obdiv si získala slečna, které před dvěma týdny do hlediště v alsaském Colmaru propašovala boxerské rukavice a stetoskop a hodila je postupně na podium během písně I’m Your Man: If you want a boxer, I will step into the ring for you. And if you want a doctor, I’ll examine every inch of you. Já jsem zase natěšeně čekal, jestli v písni Future Sharon Robinson zatancuje při Cohenově pobídce (black girl dancing), ale tentokrát to sehráli úplně jinak a na narážku (white girls dancing) dvě bílé zpěvačky předvedly synchronizovanou (dvojitou) hvězdu jako při tělocviku. Moc by mě zajímalo, co by sehráli při další repríze.

Potěšitelné je i to, jak Cohen se svým repertoárem dokáže stárnout. V šedesátých a sedmdesátých letech přitahoval publikum rozervanými písněmi o vztazích k ženám, v devadesátých letech má v písních mnohem víc společenských témat. Nejlíp to ukazují jeho vtípky o sobě – když chtěl tehdy provokovat, napsal o sobě, že je „další hubený cikánský zloděj s růží v zubech,“ dnes podobně provokativně zpívá „já jsem ten malej Žid, co napsal Bibli.“ Nikdy se od starých písní nedistancoval, a tak mu publikum dodnes věří slaďák Hey, That’s No Way To Say Goodbye i Slavnou modrou pláštěnku.

Každý jiný zpěvák by si s nadšením zazpíval do potlesku a užil si to jako radost. Ne tak Cohen: když patnáctitisícová hala aplaudovala sólu dechaře Dina Solda, Cohen nechal kapelu dvakrát zopakovat nástup k další sloce, až se potlesk utišil a on mohl přednést sloku do ticha, aby mu každý rozuměl. V kombinaci s tím, že Cohen na show očividně myslí a užívá si vymýšlení všelijakých kulišáren, mi tahle civilnost připadá neuvěřitelná. Předpokládám, že sebestřednost patří k povinné výbavě každého umělce, ale Cohenovi bych uvěřil i to, že sebestředný není.

Kdybych měl vybrat jedinou píseň, byla by to Hallelujah. Spolehlivě mě naživo dostane její začátek: „Prý existuje tajný akord, který hrál David, aby potěšil Hospodina – Ale ty se stejně o muziku nezajímáš, že ne?“ Z třetího verše „But you don’t really care for music, do you?“ je zřejmé, že jde o krajně intimní dotaz, a když se jím Cohen obrací k patnáctitisícové sportovní hale, rozesměje mě to napřed jako dobrý vtip, ale zároveň mě to dojímá, protože to dokáže vyslovit přesvědčivě jako milostné vyznání. Nebo je to modlitba?

Z mých loňských přání mi Cohen splnil jen jedno – zahrál Sisters Of Mercy. Takže kvůli Never Any Good nebo Johance z Arku asi budu muset zajet na další koncert. A samozřejmě kvůli Cohenovi samotnému. 21. září v Barceloně mu bude pětasedmdesát.