Včera večer jsem se příjemně nudil s lahví Meursaultu 2006. Párkrát do roka, když druhý den nemusím vstávat do práce, si vezmu knížku a s nějakým báječným vínem zkouším, jak si žije druhá polovina lidstva. Meursault 2006 se už probouzí, před půlrokem jsem ho pil s návštěvou, a byl marný, zavřený jako lančmít v konzervě. Teď už rozkvétá a slibuje veselé vánoce. Kupoval jsem ho tři kartony, tak jsem si večer užil s blahobytným přesvědčením, že ho ještě pár lahví mám. Na Jižním svahu byla před půlrokem zajímavá anketa: Kolik lahví od jednoho vína (nejraději) kupujete? Vzpomínal jsem na to, jaké to bylo, když jsem bojácně nakupoval vína po jedné – dvou lahvích a napadalo mě k tomu několik komentářů…

Sociolog by mohl podle odpovědí rozdělit hlasující na Požitkáře a Hledače. Hledači jsou ti, kdo kupují vždy jednu láhev. Nechtějí ztrácet čas (bezcenným) opakováním stejných zážitků. Opovrhují chudáky, kteří si vyberou tři – čtyři vína a ta točí stále dokola, dokud se nevyprodají nebo nezestárnou a není nutné je nahradit. Tolerují opakování jen pokud jde o víno podávané návštěvám – pro ty je dobré mít ve sklepě pár basiček vína, které „nenadchne ani neurazí“ a dá se bez problémů vypít s neznalým návštěvníkem. Když jsem se nad tím zamyslel a transponoval si vztah k vínu do partnerských vztahů, vzpomněl jsem si na šedesátoletní heslo hipíků: „součástí establishmentu je každý, kdo se s holkou vyspí podruhý.„

Pak je samozřejmě ještě několik přechodných vývojových forem mezi Požitkáři a Hledači. Nevyhraněné typy se vymlouvají na společenské ohledy při nákupu vína ve vinařství, případně na to, že přebytečné lahve (tak do tří kusů) rozdají, případně prodají kamarádům, atd. Ale přejděme k druhému pólu, k Požitkáři. Přestávám být objektivní, protože požitkářům fandím… Požitkář ve mně se vyvinul samozřejmě z Hledače v podmínkách drastického odloučení od domova. V tisíc kilometrů od domova vzdáleném Burgundsku jsem poprvé taky kupoval víno po dvou – třech lahvích, ale když jsem zakopnul o zlatej grál, šardonku Saint-Aubin Premier Cru za 12 Euro, neváhal jsem a koupil 48 lahví. Vydržela mi pár roků a mohl jsem porovnávat její mizení s ostatními nákupy, pořizovanými ve dvou až třech kusech.

Koupíte-li si dvě nebo tři lahve doma nedostupného vína tisíc kilometrů od domova, je to malér. Nejlepší je, když doma zjistíte, že jste se při nákupu spletli. Zbylou lahev nebo dvě rozdáte, vypijete s neznalou návštěvou, nebo bezbolestně prodáte. Horší je, když doma zjistíte, že víno je výborné a zbývá vám už jen jedna nebo dvě lahve. Pokud jste koupili dvě a zbývá vám už jen jedna, jste na tom jako šerif v americkém westernu, který v úkrytu za stodolou zjistí, že mu v hlavni revolveru zbývá poslední náboj, ale proti němu stojí nejmíň šest padouchů. Žádná příležitost k otevření není dost dobrá, a to neuvažuju tu zrádnou možnost, že zrovinka ta poslední lahev by mohla chytit korkovou vadu… zažil jsem si to přemítání, při jaké příležitosti takové víno otevřít, a nikomu to nepřeju. Zákonitě se dostavuje zklamání. Po všem tom těšení na správnou příležitost se nemůže nedostavit.

Koupíte-li tři lahve a s první se doma ujistíte, že jste koupili dobře, jste na tom přesně o jeden výstřel líp. Nic víc, nic míň. Krize přijde hned po druhé lahvi. Stejně jako nabíjení Coltova revolveru, správný nákup vína se odehrává v násobcích šesti.

Introverti to nezvládají. Lidé, kteří se neradi rozhodují, selhávají. Taky jsem se k tomu musel nutit. (Uvědomil jsem si to teď nad Komunitními Bedýnkami – před dvěma lety bych nedokázal koupit od jednoho vína 72 lahví. Letos si to užívám.) Podstatný krok jsem udělal teprve nedávno, když mě kamarádi vytáhli hodnotit víno do různých amatérských komisí. Zíral jsem, jak rychle se s bodováním vypořádali lidé zvyklí ochutnávat a hodnotit častěji než já. Když jste jen jedna položka na šesti- nebo desetičlenném počítadle a ostatní dokáží pokaždé víno obodovat dvakrát rychleji než vy (a občas z komentářů poznáte, že se s tím sice nepářou, ale vínu rozumí a to podstatné poznají, dvakrát rychleji než vy 🙂 nakopne vás to. A přemýšlíte o tom, jak svoje hodnocení vína zjednodušit, učinit praktičtějším. Jak na něj přišroubovat rukojeť, abyste ho mohli všude nosit s sebou, i v Itálii, v Burgundsku nebo v moravském sklípku.

Tak jsem se letos na jaře potkal v Ribbeauvillé s dalším vinným nadšencem, který by si nejspíš v této souvislosti nepřál být jmenován, a společně jsme jeli do Hunawihru nakoupit pár vín z Rosackeru, jedné z nejvyhlášenějších alsaských vinic. Prudil jsem ho při ochutnávce ve tři odpoledne, „Pohni, do šesti musíme bejt v Beaune,“ a on na se bránil, „Počkej, to já nemůžu nakupovat takhle rychle!“ Dělal jsem, že to jde a hned jsem objednával, krabici Pinot Gris Grand Cru Rosacker 2005 a kamarád raději objednával po dvou lahvích od každého vína. Za pár dní jsme jednu z mých lahví v Burgundsku vypili a kamarád se divil – To fakt bylo z těch Pinotů nejlepší, jak jsi to poznal? Jasně že je příjemné si doma překoštovat celou dovolenou. Ale od toho jsou nákupní ochutnávky, abyste si z nabízeného vybrali to nejlepší. To jen čeští manažeři vyznávají heslo, že Odklad rozhodnutí je nejlepší rozhodnutí a vozí si ze světa domů krabice složené z šesti různých vín. (Občas vás to soustředění a rozhodnost odmění, jako když mi další den v Hunawihru paní za pultem mi řekla, že je Rosacker 2005 vyprodaný, že jsem kupoval poslední karton.)

Kvůli tomu jezdím na ochutnávky, vesnické košty a návštěvy sklepů, abych mezi nabízenými víny dokázal poznat vynikající víno za dobrý peníz. Pít dobré víno každý večer není konformita. Myslím, že rozdíl mezi Hledači a Požitkáři je jen rozdíl mezi lidmi, kteří se neradi rozhodují a mezi těmi, kteří se rozhodují snadno a rádi.